To jsme právě „schůzovali“ na schodech. Někdo kafe, někdo vodu, někdo v botách, někdo bos. Paní „Ch“ vyprávěla, jak letěla prvně v životě helikoptérou. Prý se nebála.
Přiletěl, uvázali ji, vytáhli, odvezli. Záchranář byl fešák. Spustili ji za vsí na poli. Dobrý. Horší to bylo s babičkou. Byla v ponožkách. Když scházeli někam do tepla, alespoň si nenabrala do bot.
Někdo přidal, že „H“ se dozvěděl o povodni, až když mu ve spánku spadla ruka z postele a ono to bylo do vody. Prý, ale to už je ze třetí ruky, jeden kvapně balil nejnutnější, soused spal. Ale ten první mu neřekl, že jde voda, protože spolu nemluví. A tak dál.
Sousedské vztahy na vsi, to se musí zažít. „Pořád je to film, ještě jim to úplně nedošlo, ty důsledky,“ říká někdo, když odešla paní Chalupová. Podstatné je, že oni o tom chtějí mluvit. Vypovídat se z toho. Nechat je a jen poslouchat. Jdeme spát.
Chalupáři. Chataři. Ti, co to měli pěkně u bublavé vody… No jo. Jeden vzal čtyřkolku, kárku za ní. Přijel před štáb, naložil vody, deky, chleba a jiné potřebnosti a objíždí po vsi. Říkají mu rocker. Má pěknou ženu. Nebo je to milenka? „Kdo prý dostane na vsi přezdívku, zapadne, je přijat,“ říká Boženka.
Dobrou vůli nejde přece odmítnout
U snídaně jde na odbyt nejvíc vepřová pomazánka se spoustou česneku. Kafe víc než čaj. Chlapi chtěj kafe dvě lžičky. Instantní došlo. Neva. Meju a meju a meju. Hrnky. Ženské mají důležitější práci. A jsou víc v obraze o obci.
Přijíždějí auta – velká, malá, vykládají. Co kdo má, co kdo může. Jednotlivci, podniky. Úžasná byla parta z nějaké liberecké hospody. Jméno jsem zapomněl. Zajímavé, že přesně vědí, co je nejvíc třeba. Humanitárky to maj koordinované.
Tohle je živelné. A skvělé. A náročné. Vyložit auto, roztřídit. Savo k savu, rukavice podle toho, zda gumové nebo pevnější. Holínek, lopat stále málo. A vody, vody, vody. Tahle je balená a čistá. Uličkou se zase nedá projít. Nosíme to už do sklepa.
Ze začátku haur, po dvou, jak jde den, docházejí síly. Jen rovnám. Úsporně, tedy do vrchu.
Najednou podezřelý zvuk. Padá. Přiskočím, podepřu. Humanitární pomoc pro Kostel leží na mých bedrech. Bojím se uskočit. Zrovna nikdo nepřichází. Představuju si, jak ta voda, když to praskne, po mně teče. Takhle mučili nevěrné ženy na Špilberku. Že jim kapali na hlavu. Ale tahle je čistá. Zase se vytahuju. Zachráněn, odrovnán. Prostě se nesmí myslet zas tak vysoko.
Ono s tou humanitární pomocí to není tak jednoduché. Lidi přivážejí v dobré vůli i nepotřebné. Každopádně třeba poděkovat, třídit. Nahoře je třídící parta na oblečení. To spíš přijde na řadu poslézejc.
Boženka sprdla pojišťováka, že je pojišťovna těžkopádná. Nebudu říkat která. Ten člověk, takovej dlouhej, ani moc nemluvil. Ale asi za hodinu vykládal ze svého parádního auta lopaty a smetáky. Zajímavé, bylo to přesně to, co je třeba. Vida, když zasáhne ženská, i úředník je užitečný. Možná, že to byl i manažer. Ale kde tyhle věci v půl desáté večer sehnal, to je u boha. Pomoc státu zdá se být těžkopádná.
Po metálech netouží a rychle zmizí
Zajímalo mne, kdo jsou zač, ti, co přijíždějí, vyklopí, popřejou, odjedou. Jednoho jsem se zeptal. Málem se urazil. Nechtěl o tom mluvit. Proč? Vykonal potřebné. Samozřejmé.
Vybavila se myšlenka, jak na benefici pro postižené v Jičíně předávali papaláši pomoc. Přišli v těch svých kravatách na jeviště, předali zvětšený šek na dvacet tisíc, nechali se vyfotit, vyslechli potlesk. Užili si svou chvíli slávy. Pár tisíc za mnohamilionový podnik. Brrr. A tenhle hoch přijel, vyklopil, odjel. A to dával ze svého. A takových je tu moc.
Pravda, někdy to není jednoduché. Přijede třeba ekologická organizace Čmelák z Liberce. Autobus dětí: „My jsme teď přijeli, my chceme pomáhat.“ Neohlášení. Nadšení. A koordinace v háji.
Až se zase někdo bude otírat o občanskou společnost, dostane po tlamě. To jsou ti, kdo pracují věcně, rychle a účelně. Adra, Člověk v tísni a další. Skvělí. Humanitární organizace, dobří lidé bezejmenní. Českému úředníkovi všechno dlouho trvá. A taky mu ve čtyři, nebo v kolik, končí pracovní doba.
Místo lopaty v ruce lejstro
A potřebuje na všechno papíry. To byl zážitek, když ti lidé, kteří potřebovali makat na baráku, vyplňovali lejstra pro pojišťovnu nebo pro státní úřad. Třeba se ptají, na co použijí peníze. Nebo – uveďte popis pojistné události. Jeden říká: „Musíme lhát všichni stejně.“ Druhý diktuje: „Já jsem stál, voda stoupala a stoupala, až mne zaplavila.“
Horší ale otázka Uveďte jména všech osob… Otvírají se kořeny. A ženské zase slzí. Tak někdo nalil takovej ten dobrej mošt a povídá: „Připijme si na to, že jsme zdraví.“
Až takováhle krizová situace teprve ukáže, co v člověku je. Člověku z jedné i druhé strany onoho nesmírně pestrého člověčího spektra. Kdo poslouchá některou televizi, mohl by si myslet, že celá povodňová oblast je prošpikována podvodníky. Pro media je to atraktivní téma. Ve vsi vůbec nebyla řeč o rabování.
Jen cosi proskočilo o falešných lidech z Červeného kříže v červených trikách. Prý obcházejí domy. Nepotvrdilo se. Tak když se tady objevily ty pravé dívky v červeném, Boženka každé vyrobila ceduličku s podpisem a řekla: „Můj podpis tu každý pozná.“ Holky si ani kafe nedaly a vyrazily.
Jo a někteří lidé si pro stejnou věc, třeba hygienické potřeby, přišli víckrát. Do zásoby, a na jiné se nedostalo. No jo. Boženka dělala diplomacii. Pak zase scéna jak z hollywoodského filmu. Před školou na přinesené židli sedí babička, děti běhají ke hromadě darovaných bot a zkoušejí, které by jí byly.
V Kostele zavládl komunismus
V úterý zavládl v Kostele komunismus. V hospodě se dávalo pivo zadara. Student nadšeně vyprávěl, jak šli kolem hospody a najednou jim někdo vrazí do rukou pivo. Nádhera. A my sloužili. Přijelo několik aut a hlavně další vojáci.
Jedni odjeli, jiní přijeli. Ani neměli karimatky. Prý měli na sbalení deset minut. Tak jim dáváme na zem deky, těch je zatím dost. A pak je úplná noc, obracíme kbelíky, dáváme si na ně hadry, pijeme kafečaje a zase si o všem povídáme. Vojáci už spí, ustlali jsme jim dobře. Jen některým svítí mobily a oni si esemeskujou.
Možná, že se zdá, že moc mluvím o ženskejch. Ale ony tady v tom štábu a na logistice jsou samé ženské. Chlapi makaj s technikou. Prostě obráceně než v Rusku. A že říkám, že jsou pěkné? Jsou. Ženské, které dělají takovouhle práci, musejí být pěkné.
Bláto pomalu mizí. Pozná se to podle toho, že v úterý jsme zametali schody čtyřikrát, ve středu jen dvakrát. Jo, středeční snídaně. Tam zpod jídelního stolu trčely nohy. Vojáci spali i tam. Nabízím, že kdo chce, může dostat snídani do postele, že jsem lepší podnik. A jednomu nesu tác s kafem a chlebem ke spacáku a chystám si foťák. Ten ale vystřelil. A já přišel o nejhezčí fotku z povodní.
Ale stejně bylo takové mdlo. Povídám: „Hoši, jste nějací ťáplí.“ Že prý ne. Pak slyším jednoho, jak do telefonu vypráví, že čerpali celou noc. „Bylo to fajn. Lehl jsem si tam pod břízky…“ Pak jsem si všimnul, jak mu téměř hlava padla do hrnku s kafem.
Hlásí, že bude zase pršet
Jana ohřívala párky a já vařil kafečaje a myl a myl a myl. Bylo to docela fajn. Jana je pěkná. Když jsem odjížděl stopem, povídá pan řidič: „Proč si ty lidi ty baráky stavějí u řeky?“ Byl to Pražák.
V Liberci jsem musel pít Kozla, protože vlak domů jel až za hodinu. Vynesl jsem si ho před hospodu, dal si na lavici bágl, na něj nohy a opřel se. Sluníčko mi svítilo na nohy, ale hlava byla v chládku. Jako by pohoda. Dokud jsem si nevzpomněl, jak tam ti lidé zůstali, a že má zase pršet.
