Věra řekla: Špatné je to v Bílém Kostele. Na internetu bylo napsáno: Potřebujeme pomoc. A telefonní čísla. Zavolal jsem, a pak jel na chatu pro holínky. Cestou zpátky mi napadlo objet několik hospod, zda by si někdo nedal říct. Nedal. Někteří na mne koukali jako telata. Neděle 8. srpna deset večer.

Už jsem byl v autobuse, když musel řidič ještě jednou otevřít dveře. Tam stál Tomáš, v jedné ruce kbelík, v druhé lopatu. Pan řidič otevřel ústa, nebyl zvyklý vozit lopaty a kbelíky. Netušil ještě, že člověk s touto výbavou je symbol pomoci.

Tomáš šel v Liberci do centra Adry, já měl před nádražím bus, který jezdil místo vlaku. A dlouho jezdit bude. Ještě dlouho tu bude prodávat lístky vlakový průvodčí.

Krizové centrum a štáb sídlí v Bílém Kostele ve škole. Jednak se sem voda nedostala, druhdak tu mají fajn paní ředitelku Irenu, která se toho prostě chopila. To není o tom, kdo koho čím pověří, jmenuje. Tady je rozhodující, kdo chce dělat a umí. On najednou získá neformální autoritu.

Lidi ho začnou poslouchat a respektovat. Ostatně starosta Jirka vypadá trochu jako když neumí do pěti počítat, a já najednou vidím, jakou je osobností. Pozná se to podle toho, jak ho ženské chrání. Filtrují návštěvy, které ho obtěžují prkotinami, nosí za ním pití. Věty typu „Jirko, jdi se vyspat…“ jsou bezpředmětné.

Tady ve škole vůbec nějak převládají ženské. Chlapi jsou za volantem, na mašinách, u čerpání a tak. Boženka je šéf přes logistiku, ale ona neví, že se tomu tak říká.

Přijíždějí auta s rozmanitostmi, od sava až po hrábě, rukavice či vysoušeče. Je potřeba to třídit a vydávat lidem. Je potřeba se hlavně nezarovnat, což se párkrát podařilo.

Při tom je potřeba, aby všechno bylo po ruce a hlavně se vědělo, co kde je. Ulička v chodbě se zužovala a zužovala, až se musel otevřít další sklad. Hlavně na balené vody. Holínek málo, lopat málo. Kolečka mizí rychle. Někteří si, bohužel, přicházejí vícekrát, na ostatní se nedostává.

Jsem poslán k „J“. Oblíbené bílé doktorské boty zouvám hned u první kaluže na silnici. Ale zase je dobré, není tak hluboká, že by do holínek teklo vrchem. U „J“ není tak zle, což je ovšem pojem relativní. Prostě nemají vodu v bytě. A sklep tolik nevadí, tam zmizí voda sama, až klesne v Nise. Zajímavé – princip spojitých nádob.

Ale mají, jak šla vlna, stržený plot, který zatarasil přístup do domu. Úplně zdemolovanou garáž, na dvoře a před domem několik vymletých děr až jam. S ploty je to tak: pro všechno, co nese voda, fungují jako síto. Tráva, keře se na drátěná oka nabalí, plot se zvrátí. Energie je taková, že zlomí silné betonové sloupky.

Za desítky tisíc i za koruny

Ta energie zapracovala na garáži. Na autě značky favorit leželo několik skříní, těžký kompresor byl postavený. Silné sloupky stěny ohnuté do oblouku. Ale na stolku před garáží byly rozloženy obvazy auto lékárny, aby uschly. Pak lilo, ale nikdo na ně nevzpomněl. Detail a celek. Auto za desítky tisíc nepoužitelné, ty fáče za koruny nakonec taky ne.

Odrovnáváme jarmary z auta, sypou se hřebíky a pečlivě srovnané šroubky. Znáte nějaké ty pedanty, jak si ty šroubečky a nářadí rovnají. Je mi z toho ouzko. Na favorit se leje barva z plechovek.

Zkouším jít na ten plot. Těžké, neuvěřitelně těžké. Zkouším střihat velkýma nůžkama na menší části. Nejdřív se ale musí odhrabat ta tráva a křoví. Trochu začíná lejt. Naštěstí přijeli chlapi se strojem, zapřáhli a zasypali tím vším jednu z děr. Ale jen ve vrátkách. Mají rozkaz hlavně uvolnit vchody do domů. To ostatní je prý parková úprava. Paní „J“ si uprostřed té spouště vyrejvá nějaký kytky a hořekuje nad jahodami. Na ty rozložené obvazy prší stále víc.

Oba „J“ jdou obědvat. Ptám se, kde se můžu umejt. Řeknou, ať jdu do kanceláře. Tak se nemeju. Mám tatranku a mažu si ji pomazánkovým máslem. Bezva. Daří se mi sednout tak, že mi prší jen na holínky. Je mi skvěle. Zbaběle skvěle.

Přemejšlím, jak je to na světě zařízené - a proč právě jen někdo. Na kopci a u řeky. Jen garáž, či celej dům. Později se dozvídám, že ve vsi se jeden bude muset strhnout úplně, u dalších asi třech se rozhodne.

I na šibeniční humor dojde

Objevila se parta studentů z Brna. Jsou bezva, práce se pohnula. A ještě je sranda. Holky si vzájemně otiskují zablácené rukavice na prdelky a smějí se. Chtěl bych taky tisknout, ale netroufám si.

Ale makají všichni intenzivně. Zasypáváme největší díru před garáží, vytlačujeme auto, zasvěcený hoch tvrdí, že je po tom propláchnutí nepoužitelné. Ze skříní vyndáváme vrtačky a brusky. Taky prý nepo. Ale nářadí obalené bahnem do kbelíků.

Chci taky nějak přispět. Tak při představování říkám, že jsem vězeň a že mne sem poslali. A jestli se osvědčím, prominou mi kousek trestu. Otevřeli ústa. V případě těch dívek bylo to půvabné. Něco si povídají. Když vozíme kolečka s drtí osmělují se a ptají se. Za co? Říkám, že jsem znásilnil matku a dceru. Matka se ani tak nebránila, dcera řvala, a tak se to provalilo.

Po dalších kolečkách a kbelíkách bahna přišel dotaz, zda bych to udělal znova. Povídám o tom, že nevědí, co je chtíč starého pána. Atd. Fakt to baštili. Ale práce ubíhala. Odstraňovaly se traviny ze zachovalých plotů a zavážely se tím ty díry.

S foťákem jsem jako šmírák


V pět jdeme na večeři. Čím blíž k řece, tím větší jsou hromady vyneseného nábytku a jiných věcí. Masiv prý i vyschne. Všelijaké lamino a dřevotřísky jsou ztraceny. Dnes se ale jiný nábytek nedělá. Na domech je vidět čára ponoru. Někde do půl oken.

Silnice, už sjízdná, obložena auty, jak se sjíždějí rodinné klany na pomoc. Na mnoha místech už ty hromady hoří. Jinde chlapi šramačkami odstraňují omítku. Ta kaluž, co jsem si kvůli ní vzal holínky, trvá. Z knihovny vyházeny všechny knihy ze spodních regálů. Prodejna v háji. Pošta zrušená. Z hřiště je hluboký rybník a voda se tam drží.

Když fotím, hrozí na mne, že jsem šmírák. Jdu blíž a slyším, jak jeden říká druhému: „To nevidíš vole, že má taky montérky?“ Sedí, u vyneseného nábytku celá rodina, na stole čaje, balené vody, asi nějaké jídlo. Hospoda zatím zavřená. Elektřina jen v části obce. Jinde prý tak do týdne. Stržené sloupy, musí se postavit nové vedení. Vedle kostela složené včelí úly.

Jo, kostel tu mají odsvěcený, je z něj kulturní prostor na koncerty a tak. Ženské to už vyklidily a říkaj hrdě starostovi: „Jirko, jdi se podívat.“ Jirka fakt nemá čas, snad ani myšlenky. Pak přece jde a tím se jeho pracovní den prodlouží snad na osmnáct hodin. Je skvělej. A nejen on.

Vidím to, když se pak dostávám do funkce uklízečka ve štábu. Tady v té logistice hlavně ženské. Jedné říkám v osm, ať jde domů, že tu jsem, kdyby něco přivezli, že to vyložíme. Obořila se na mne: „Já tu jsem doma.“

Ale teď do školky na večeři. Vaří bezvadně, péče domácí – ještě přidat, ještě knedlíček? Paní kuchařka říká, že teď je potřeba maso a cukry.

Po večeři se loučím s tou brněnskou partou, třeba je zejtra pošlou jinam. Přiznávám se, jak jsem je kulil. Mám pocit, že jsou zklamaní. „Neměl jste nám to prozradit.“ Přece jen my, Kájínkové, jsme zajímavější. Co je na obyčejném blbci a ještě starém? Ale raduju se, jak nám fantazie může zpestřit život.

Ale tady je realita. A velmi tvrdá.

Začínám se seznamovat s mechanismem školy. Štáb, ubytovny, sklad, sňídaňárna, kafočajovna. Kdo přijde, dostane. Centrum pomoci věcné, často duchovní. Jsou tu dívky od Adry školené pro psychologickou pomoc. Makaj všude a ve všem. Kořka, v civilu pojišťovačka, založením hasička, se stává neformální koordinátorkou hasičů. Všichni ji respektují, protože cítí, že ví a umí.

Ve škole spí vojáci, hasiči, dobrovolníci a jeden pes. Ten na zahradě. Odhaduju, že jich je na padesát. Má to cenu počítat? Kdo přišel včas, urval žíněnku. Já přišel. Tuším, taky jsem nejstarší. V rohu pod žebříkem. Mám klid. Ale zase nebezpečí, že když se jdu v noci vyčůrat, někomu šlápnu na hlavu. Jedné bylo by zvlášť škoda. Blondýna, vojačka. Dvě malé hvězdy. Žádné ženské výsady. Jedna z nich. Z nás.

Vojáci. Mezi nimi i dvě nebo tři holky. Té jedné Pavlíně (mám vyfocené její boty), říkají ji šéfe. Asi i je. Když se chtěla vysprchovat, tekla už jen studená. Vzala kbelík, natočila z kohoutu, kde ještě tekla, odešla za školu na zahradu do tmy. Vrátila se ještě pěknější holka.

Ti vojáci…, nu trochu jiní, než jsem je znal za socialismu. Říkají prosím, děkuji. Akorát nechápou některé rozkazy, že se musí zbytečně přesouvat. Prikáz načálnika, zakón dlja podčiňonnych, jsme se učili.

Hasiči. Profesionálové, dobrovolníci. Jeden má prázdniny, jeden přiznal, že je na neschopence. Řežou, čerpají. I jiné věci. V půl jedenácté přišla Kořka a řekl: „Kluci potřebuju uříznout zábradlí.“ Tak šli řezat zábradlí. Rozuměj v půl jedenácté. V noci. Šlo o hřiště. Hřiště rybník. Jestli se bude muset rozhrnout val okolo, aby hřiště vyteklo.

Druhý díl najdete v pondělním vydání tištěného Jabloneckého Deníku, nebo si jej přečtěte ZDE