„To jsou tvoje dcery?" houkl na staříka sotva se šourajícího přes pár schodů do vstupních dveří českodubského Domova důchodců chlapík v tričku, trenýrkách a s papučemi na bosých nohách.Slyšel slabé klepání na sklo ve dveřích, už dávno zamčených. Také aby ne. Útulná zahrada u patrové přístavby velkého areálu se začínala nořit do tmy. V tu dobu už venku nikdo ze zdejších dědečků a babiček většinou neběhá. Jen Pavel se v pondělí zatoulal.

„To nejsou moje holky. To jsou moji andělé. Přivezli mě v bílém autě," odpověděl mezi dveřmi tichým hlasem Pavel a sporému chlapíkovi z posledních sil strčil pod nos velkého plyšového lva: „Podívej, co jsem dostal k narozeninám! Chtěl jsem v útulku kočičku, ale mám teď lva."

Podívaly jsme se s Dášou Kubištovou z lučanského Útulku pro opuštěná zvířata na sebe a svorně zavrtěly hlavou, že dál už opravdu nepůjdeme. Děda se ještě otočil a natáhl na nás ruku. „A příště, až pojedete na výlet, tak už ráno a hlavně to musíte někomu říct, ano?" snažíme se vynutit souhlas s naším přáním. Jen mlčky kývne a snad s velkou úlevou za sebou zavře dveře.

Chtěl bych kočičku, mám narozeniny

„No přece neuložím ztraceného dědu do kotce," znovu opakuje Dáša a v kostce připomíná první část příběhu. Právě mají začínat televizní noviny na Nově. „Všimla jsem si, že se k útulku ´řítí´ starý dědeček.Vzdálenost třiceti metrů mu trvala dvacet minut."

Vysílený stařík prosí u brány útulku o kočičku. Dáše to nedá a zvědavě se vyptává. Když zjistí, že muž bydlí v domově důchodců, kočku nevydává a naopak se začne zajímat o zdravotní stav unaveného seniora. Ten vyčerpaný a dezorientovaný usedá na zahradě ke stolu.

„Chvilku jsem jel vlakem, pak autobusem a dokonce i stopem, ale na zpáteční cestu už nemám sílu," popisuje statečnou cestu. Vyrazil někdy po obědě a v domově nikomu o svém výletě neřekl. Dostal napít, kávu a tatranku… Co dál?

Na mobilu vytáčí Dáša 158. „Ochotně mi nabídl pomoc operační důstojník policie. Zjistil další okolnosti, zavolal také do domova důchodců a ozval se zpátky," popisuje majitelka útulku. Vypadalo to na banální akci.

Když dojel tam, umí se vrátit

Sociální pracovnice už naši starost o dědu ale nesdílí. ak se dostane zpět. „Když se dostal do Lučan, tak se dostane zpět. Pro klienty nejezdíme," reprodukoval telefonát operační důstojník z tísňového čísla 158. Byl evidentně touto odpovědí zaskočen a rozpačitě přemýšlet, jak pomoci. V ten moment nikdo nebyl v ohrožení života.

„Sem mu trvala cesta asi pět hodin,tak zpět to bude asi ještě horší. Brzy bude tma," strachuje se Dáša a bleskem spočítá trasu. Třicet kilometrů minimálně. Jak napsal Neruda: Kam s ním? „No do smíchu mi nebylo," svěřuje se Kubištová.

Přivolaná policejní hlídka ze Smržovky chtěla dědu ochotně odvézt na nádraží do Jablonce, ale dál už nemůže.

Se znakem a pod vlajkou kříže

„Odvoz záchrankou jsem zavrhla hned, to by asi stejně nevyšlo, děda není zraněný. Ale volám holkám z jabloneckého Českého červeného kříže. S Katkou Havlovou domlouváme postup transportu," uzavírá Dagmar a pomyslný štafetový kolík Pavlova příběhu předává mě.

Policejní auto zabrzdilo přímo před mým domem a několik sousedek zvědavě vykouklo z oken. „Á, copak copak?" vidím nevyřčené otázky v jejich očích. Nic světoborného. Dědu mi pomáhá hlídka naložit do auta a policistka ještě zdůrazňuje, že má dneska stařík narozeniny.

Beru doma ze své skříňky vzpomínek plyšového lva schovaného po mém synovi. „Když dneska slavíte, tak nebude žádná kočička, ale rovnou lev," podávám hračku dědovi s úsměvem a představuji se: „Pohodlně se posaďte, jsem zdravotník červeného kříže. Jak se cítíte?"

Do mého auta přisedá Dáša. Vyrážíme. Brzo víme, že na jednu nohu pán kulhá, protože má amputované články prstů. Na otázku, zda trpí cukrovkou, ale zavrtí hlavou. Jedu pomalu. Chvílemi mrknu do zrcátka. Děda svírá plyšáka na prsou a usmívá se.

„Té Dáše nestačí sbírat psy na ulici? To už musí domů tahat zatoulané dědečky?" glosovala celý příběh kamarádka útulku, Irena Pacovská. Po telefonu nás totiž navigovala, kudy se k objektu dostaneme, protože děda okolí domova nepoznával a posílal nás stále opačným směrem.