Léto roku 1949 bylo horké. Pro většinu lidí asi ne tak jako obrovské sucho, které sužovalo střední Evropu před dvěma lety, skupině mladých mužů, mnohdy chlapců, ze Železného Brodu a okolí však sežehlo mladé životy.

Shrňme si, co se tehdy stalo v Železném Brodě a v okolí nádrže Souš a Jizerky.

V květnu 1949 odchází trojice kamarádů skautů z Železného Brodu. Mají namířeno ke státní hranici, chtějí utéct ze země, kterou znásilnil komunistický puč. Jiří Hába, Robert Hofrichter a Tomáš Hübner se ukryli v Jizerských horách, nedaleko nádrže Souš. A tady začíná i příběh Jaromíra Hádka, tehdy sotva patnáctiletého výrostka.

„Už v červnu mi kamarád řekl, že se ukrývají nedaleko Jizerky,“ vypráví Hádek. Mezi „reakcionářskou“ mládeží, v jejichž řadách bylo lze najít členy skauta, Sokola i jiných tehdejších organizací, se povědomí, že Hádek „něco“ ví, rozneslo. Dva kamarádi – Josef Veselý a Radomil Raja se dostávají do průšvihu, když ve Vrátu zpívali upravenou píseň Haj husičky, haj, přes ten ruský háj. „A že jim hrozí vězení. Spolu s dalším kamarádem Radomilem Mrklasem jsme se rozhodli, že je přes Hilgera, který o úkrytu u Jizerky věděl, na místo odvedeme,“ vypráví Hádek.

Hotovo, v úkrytu je již připraveno sedm mladých mužů k odchodu z republiky, čeká se jen na převaděče. Čekání je však dlouhé, což se vzápětí projeví jako fatální.

Zrada a kulomet

Chlapců si totiž všímají dva lesní dělníci a celou věc ohlašují na stanici Pohraniční stráže na Jizerce, že se nedaleko ukrývá ozbrojená záškodnická skupina.

Rozjíždí se mohutná akce Sboru národní bezpečnosti. Proti chlapcům (zde musíme podotknout, že byli ozbrojeni), je nasazena skupina 25 policistů. 24. července ráno je tábor mladíků obklíčen. „Před srubem byl muž ve věku asi 35 let (Hába – poznámka JS), který vykonával malou potřebu,“ stojí v dobových hlášeních případu. Policisté na něj volají, aby se vzdali, ale na to Hába neslyší a „nejen, že neuposlechl, nýbrž vrátil se do srubu, způsobil poplach voláním do zbraně.“

Mladíci se brání, takzvaný Vlašský hřbet rezonuje palbou. Podle tehdejších policejních zápisů Hába střílí do svých vzdávajících se kolegů, pamětníci tvrdí, že smrtící střelba vzešla od policistů. Mrtev je Tomáš Hübner, další jsou zraněni, Josef Veselý má průstřely obou noh.
Hába se ale ani sám nevzdává. Když se ho nepodaří ze srubu dostat, policisté nasadí kulomet. Po jeho intenzivní palbě proniknou do srubu, kde najdou Hábu již mrtvého.

V patnácti do lochu

O tom všem ještě Jaromír Hádek neví. Neuplyne ale ani celý den a je spolu s kamarádem Mrklasem zatčen. Jako první v Železném Brodě, zdaleka však ne poslední. „Přijeli pro mě a mamince řekli, že se za dvě hodiny vrátím. Protáhlo se to na skoro osm měsíců,“ přiblížil Hádek. Oba jsou vězněni nejdříve v Liberci, v říjnu je převáží na Pankrác.

25. října 1949, toť datum zasedání Státního soudu se skupinou, která se vyšetřováním rozrostla na čtyřicet lidí. Před soudem jsou lidé z Brodu, kteří o činnosti hlavní skupiny věděli a pomáhali, ale i lesníci z Jizerky, kteří o partě věděli, nenahlásili ji a také pomáhali nebo místní strážník Hladík.
Všichni jsou souzeni pro zločin zákona na ochranu republiky. Jsou titulováni jako vlasti a velezrádci.

Hádek je z nich nejmladší a spolu s Mrklasem jsou zproštěni obžaloby. Oba ale putují do polepšovny v Zámrsku, kde mají podle rozsudku setrvat až do jednadvaceti let věku.

A pak se stala nejen na dnešní poměry doslova zázračná věc. Případ obou výrostků přebírá Okresní soud v Železném Brodě a ruší rozhodnutí Státního soudu! „Strýc byl v Unhošti soudcem a říkal mamince a švagrové, že to je nesmysl, že nás Okresní soud nemůže pustit. Ale pustil,“ poukazuje Hádek, jak sám říká, na největší srandu případu.
6. března 1950 jsou oba na svobodě. Zbylí členové skupiny také vyváznou s relativně nízkými tresty, byť Hofrichter, jako zástupce zastřeleného Háby, dostal dvacet let natvrdo. „Ale kdyby nás soudili za rok, za dva, bylo by to podle mého daleko horší. Nás ještě soudili staří soudci, ne mladá garnitura, která pak nechávala popravovat i za vymyšlené skutky,“ myslí si Hádek.

Pod dohledem

Další dlouhá léta jsou ale členové skupiny pod dohledem. „Naše rodina, to byla pořád nějaká domovní prohlídka. Sestra přišla o místo ve státní správě,“ líčí Hádek.

Ten nastupuje jako foukač pod železnobrodské sklárny, další rok si podává přihlášku na gymnázium do Semil . A je přijat.

Mezitím si koresponduje s kanceláří Ministerstva spravedlnosti. Referentka se ho dotazuje, jak se má, jak ho lidé přijali zpět. Hádek odepisuje, že studuje. „Pak přišel další dopis, soudružka referentka mi psala, ať si vážím toho, že mi nový socialistický režim dovolil studovat,“ vzpomíná, když se probírá hromadou dokumentů k případu.

Provázejí ho i provokace. „Přišel za mnou nějaký člověk a že prý zakládá protistátní skupinu. Tehdy byl z vězení i Radomil Raja a tomu jsem to řekl, když jsme spolu šli na ryby. A on, že to byla určitě provokace, ať to nahlásím. Sedl jsem na kolo a jel na SNB,“ vypráví. Přijedou za ním i „estébáci“ a odváží ho na Okresní výbor do Semil. „Tam se mě pokusili získat pro spolupráci. Jeden takový docela slušný si se mnou dal schůzku v parku a říká mi: měl by ses u nás dobře. Přitom listoval knihou a mezi stránkami byly vloženy stokoruny. Neměl jsem zájem,“ odplonkoval policistu.

Dvaašedesát let

Robert Hofrichter si nakonec odseděl třináct let a v současné době žije i se sestrou v USA. „Mohl jít domu již na první amnestii, ale u pohovoru řekl, že až bude na svobodě, bude proti komunistickému systému dál bojovat a požádá o vystěhovalecký pas. Tak ho v uranových dolech v Jáchymově ještě nechali,“ popsal Hádek.

Jiní, jako například právě Jaromír Hádek nebo Radomil Raja, žijí nadále v Železném Brodě. Ale čas se nachýlil, od událostí na Jizerce přešlo šedesát dva let a i přímí účastníci již v mnoha případech nejsou mezi