Vlastě Barešové bude za několik týdnů 85 let. Celý život prožila na Popluži, okrajové části Železného Brodu. Zdejší pozemky obdělává její rodina od nepaměti. Vlasta Barešová na svých polích přežila světovou válku, čtyřicet let komunistů, sametovou revoluci i pandemii covidu.

Její rodina hospodaří tam nad Brodem dodnes. „Na třiceti hektarech, pěstujeme jak obilí nebo brambory, tak hojně zeleniny, třeba celer, mrkev, cibuli. Je to naše živobytí,“ ukazuje seniorka na políčka posetá na svazích kopců nad městem.

Sedí na lavičce pod starou lípou, které chybí podstatná část koruny. „Když jsem byla malá, byla tahle lípa v nejlepší kondici. Hrávali jsme si pod ní. Podívejte se tamhle do stráně. Byly tam, tuším, čtyři nebo pět mezí s ovocnými stromy. Tam jsme sousedům chodili na jablka a hrušky. Mezi nimi měli nasázené brambory. Vzpomínám, jak přišel obrovský slejvák a brambory byly až v údolíčku.“

Vlasta Barešová se narodila do temné doby. V roce 1938 se nad Evropou stahovala mračna 2. světové války. Okupaci jako malé dítě vnímala. „Hotel Crystal byl obsazený Němci, sídlilo tam gestapo. Jako děti jsme se jich bály. Jak jsme chodily do školy do Brodu tady z těch kopců, každý den jsme pozorovaly kulomet, který měl stanoviště na střeše hotelu.“ Za paradox považuje fakt, že v roce 1968 v hotelu pobývali důstojníci okupační sovětské armády.

Její prarodiče a rodiče hospodařili tehdy asi na pěti hektarech půdy, což nebylo k úplné obživě. Otec byl k tomu živnostníkem, dekret zněl na výrobu rákosových rohoží. V zimě jezdila rodina sekat rákos a ten se pak celý rok průběžně zpracovával. „Když byly žně, chodili si sousedé pomáhat. To samé se sklizní brambor. Tady v okolí měli koně na vyorávání asi jen tři hospodáři. Šefr, Votrubec a ještě jeden, na jméno si teď nevzpomenu.“

Za babičkami docházela do Klokočí a Těpeř. „V Klokočí bylo lépe, dost rovina, žádné stráně jako tady. Tam se mi líbilo, klokočský děda měl i koně,“ vypráví.

Komunisti ničili lidské osudy

Vlastě nebylo ještě ani deset let, když se po únorovém puči dostali k moci v Československu komunisté. Po nějakém čase začala takzvaná kolektivizace. Lidé pod nátlakem odevzdávali pole a hospodářská zvířata do jednotných zemědělských družstev.

„Tady na Popluži a okolí hospodařilo pět rodin. Agitátoři tady chodili dům od domu, nejhorší byl začátek 50. let. Pamatuji si, jak jednou seděli u nás doma a na tátu tlačili. Jak se zvedl od stolu, začali na něj křičet, ať se neopovažuje odejít. A on na to, že si potřebuje odskočit. Týden jsme o něm nevěděli. Pak se zčistajasna vrátil, nic neřekl a šel pracovat. Kde ten týden byl, to se už nikdy nedozvím, což mě mrzí,“ svěřuje se. Rodina nakonec svůj kousek půdy obhájila.

Jiné případy ale končily i tragicky. „Bývala tady paní, měla tehdy jednu jedinou krávu, doslova člena rodiny. Ta kráva dávala moc mléka, čehož si soudruzi všimli, a že ji musí mít v družstvu. Po nějakém čase si pro ni opravdu přišli. Paní tu nespravedlnost neunesla a dobrovolně skočila pod vlak. A tamhle v tom háji se jeden sedlák z Dluhýho oběsil.“

V roce 1953 končila Vlastě povinná školní docházka a připravovala se na poslední výlet se základní školou. „Měli jsme jet v červnu do Tater, celý rok jsme si na to ukládali peníze. Nikam jsme nejeli, ze dne na den proběhla měnová reforma. Tehdy nám komunisti výlet zničili. To je jedna z věcí, které jsem jim nikdy neodpustila,“ zlobí se i po letech.

Chtěla jít na místní střední sklářskou školu. Ale protože byla dcerou sedláka a živnostníka, nevzali ji. A tak se vyučila pod podnikem Technosklo a až do sametové revoluce foukala lékařské teploměry. „Ale jo, v té době byly v Technoskle na tu dobu pěkné platy,“ ohlíží se.

Přišla sametová revoluce. „To už jsem se blížila důchodovému věku, ale řekla jsem si, že to hospodářství oživím. A tak jsem v roce 1990 začala sama, protože na jaře roku 1989 zemřel můj muž. Začali jsme na malém kousku a než jsem do důchodu odešla, už toho bylo více. Dneska hospodaříme asi na třiceti hektarech, největších plochách, co naše rodina obdělávala. Máme do dvaceti kusů velkého dobytka,“ popisuje Vlasta Barešová.

Mrzí ji, jaký mají dnes lidé vztah k půdě. „Přijde bída a lidé si země zase začnou vážit. Ale to bude trvat ještě dvacet let. Lidé budou rádi, že si budou moci něco vypěstovat, aby měli co jíst. Protože brambory a mrkev stačí vypěstovat na půl hektaru a přežijete. To je dokázané, není to z mé hlavy. Tak to bylo po první světové válce a bude to tak zase,“ uzavírá pamětnice.