Promyšleně sestavený monolog, hra na city a psychologická manipulace. Dealeři jsou školeni odborníky. Bezelstní lidé odcházejí se zaručeně protialergickou přikrývkou, absolutně nejzdravějším nádobím na vaření či se zázračně léčivou lampou za desetitisíce.

Často si lidé zatíží už tak chatrný rodinný rozpočet splátkami na řadu měsíců. Osobní pozvánka na jméno důvěřivost zvýšila. Nic nejsou platné publicistické pořady a články nabádající hlavně seniory, aby bezhlavě nenakupovali pod tlakem.

Jen pro cílenou skupinu

„No, mně přijít domů taková pozvánka, tak ji hodím rovnou do koše,“ konstatuje s úsměvem můj kolega. Ostatně se mu ani nedivím, je mladý a na něj by se apel hrozby například rakoviny tlustého střeva jaksi minul účinkem.

Jeho věková kategorie se na prezentační akce, byť by byl slíbený dárek a oběd jakýkoliv, rozhodně nehrne.

Novinářům vstup zapovězen

Vzpomínám na starší reportáž z Hotelu Merkur, kde všem přítomným dávali šišky salámů. Tehdy mě do sálu, jako řadu dalších adeptů, nevpustili, protože byl už plný.

Kvůli ztrátě kýžené potravy se u vstupu strhla téměř bitka s pořadateli. Ledva jsem tehdy předložila novinářský průkaz, rychle znejistěli, vykázali nás pro jistotu všechny a sál zamkli.

Vyrazit na prezentační akci veřejně s tím, že o ní napíšeme, je tedy předem ztraceno. Starší manželský pár podezřelý nebude. Tedy? Jdeme do toho, jen můj partner jaksi nemá o mém úmyslu zdání.

Poslouchat mezi řádky

„Ta si to rozmyslela, tak jsme babce aspoň vnutili remosku,“ hlasitě vysvětluje vysoký černovlasý zhruba třicátník partnerovi do telefonu v předsálí akce. Znělý hlas a cvičená dikce je znát. Ale zase ho slyší všichni.

V tomto případě i ti, na které se teprve chystá. Zásadní informaci o tom, jak skutečně vnímají zákazníky, zaznamenávám zřejmě pouze já. Na přítomné, kteří by počtem dali bez náhradníka přesně fotbalové mužstvo, více zapůsobí druhý, hodně mladý muž.

Štíhlý mladíček s tmavohnědýma očima a vzorně uvázanou kravatou bere přítomné po jednotlivých párech do sálu a usazuje na místa. Oni se diví. Taková úsluha. V žádném případě.

Stanovený postup a určené role

Přesně promyšlený postup. Rozesadit přítomné co nejblíže. Již uvelebený člověk se přesazuje dost násilně a nese to nelibě.

Hlavně pohoda. Ta musí být. Zatímco na videu běží reklama společnosti s mluveným doprovodem, z magnetofonu stejně hlasitě prozpěvuje nedávno zesnulý Matuška.

„Skvělá kombinace,“ pomyslím si. Nemám nic ani z jednoho, především z firemní prezentace. To ještě netuším, že za Waldou mají nahraného Michala Tučného. Podvědomí pracuje a bezděky si uvědomuji, že už taky zpívá v nebi.

Hodina je potřebné minimum

Akce začíná a propagátor společenského chování Ladislav Špaček by se zřejmě chytil za hlavu hned po představení obou pánů. Nejenže uvedou pouze křestní jména, ale ještě domáckou verzi.

Matně si vybavuji v paměti úryvky ze školení s psychologem: „Navodit familiární přístup a navnadit posluchače. Stanou se přístupnější a otevřenější ke sdělení.“ Tak to sedí. Automaticky házím nohu přes nohu a ruce křížím v klíně. Dvojitým křížem si bráním vlastní podvědomí.

„V takovém případě donuťte protistranu, aby alespoň jeden kříž zrušila. Třeba předložte něco k přečtení,“ zní mi v uších slova našeho školitele. Čekám reakci, přichází vzápětí. Obchodník mě vyzývá k přečtení ceníku. „Skvělá práce,“ hodnotím v duchu jeho postup a nahlas se omlouvám, že nemám brýle.

Jeden z pěti, to je úspěch

Má jedničku a nutno dodat, že s hvězdičkou. I jeho kolega, jemuž bezelstný úsměv po celou dobu produkce z úst nezmizel. Slaví dvacetiprocentní úspěch. Jeden pár kupuje.