REPORTÁŽ - Relativně klidnou, však zelenou hladinu vody postupně protrhává malá loďka. Na první pohled obyčejná. Na ten druhý vybavená dráty a speciální technikou. K druhé vodní nádrži se vypravuji ve čtvrtek časně zrána. Sama jsem zvědavá, co mě čeká a co uvidím. Jak asi odborníci promění zelenou vodu na čistou bez sinic?

Pravděpodobně stejná zvědavost nebo čistě jen pracovní povinnost přitáhla k natáčení jednu pražskou televizní stanici. Hupsnutí na loďku a jízda sem a tam se ale k mému zjištění nekoná. „Samotná příprava, jako měření, zkoušky, zapojení čerpadel, trvá déle než samotný zásah do vody,“ vysvětluje mi šedovlasý muž v montérkách. Všichni jsou trpěliví a jejich velký zápal do práce obdivuji. Vždyť jen nejšetrnější metodu – elektrokoagulaci vyvíjí firma Studio Filfor již deset let.

Projížďka se tedy odkládá na později. Dozvídám se, že zapojení, seřízení a propojení kabelů a hadiček, načerpání vody, znovu změření a odlití bude trvat další dvě hodiny a pak se možná vyjede.

Nezbývá mi nic jiného, než přijít později. Na místo činu se vracím za čtyři hodiny a řádně nedočkavá. Na místě odborníci opět „štelují“. Trpělivě čekám. „Konečně,“ pomyslím si. Zázračná loďka vyjíždí, a já společně s ní.

Malé obavy však z jízdy mám, vždyť loď zdobí samé dráty s elektřinou a zapojené přístroje na vodní hladině mně nepřinášejí zrovna bezpečný pocit. „Bez obav, slečno,“ uklidňuje čahoun v bundě s kapucí u kormidla. Nasedám a úsměvy dalších členů osádky mě zbavují strachu.

Hlavní děj probíhá za zádí lodě. Tam mechanismy vpouštějí lék na zákeřné sinice. „Do vody v podstatě vpravujeme elektrolyt, který se produkuje na vlastní lodi,“ vysvětluje mi Josef Kovář z firmy Silfor. Znamená to, že ten velký proces z paluby lodi nemám šanci vidět. Žbluňk, žbluňk, jen malé bublání mě upozorňuje, co vše se asi pod vodou musí odehrávat.