Doprovodit kamaráda, někoho z rodiny, známého. To je smysl podpory bezpříspěvkového dárcovství krve v projektu Ulov si svého prvodárce, který jsme s Jabloneckým deníkem odstartovali. Nejde o nic složitého, jen doprovodit nováčka na transfúzku a prožít si s ním jeho premiéru.

Že má takový doprovod zkušeným dárcem smysl, potvrdila prvodárkyně Lilya Skoroholdová. Při svém vlastním odběru ji s sebou vzala ředitelka Českého červeného kříže Kateřina Havlová.

Drobná tmavovláska si odebírá číslo ze strojku, zatímco jí Kateřina trpělivě vysvětluje, co všechno musí udělat, než usedne k sestřičce na evidence. Přítomnost fotoreportéra jí zjevně nedělá dobře. „Mám trému, chtěla bych mít soukromí,“ vysvětluje a nesměle se na mě usměje.

Chápu. Každý jsme jiný. Stahuji se do povzdálí a většinu času trávím v bufetu povídáním s tamní Jiřinkou. Dost dobře vidím na světelnou tabuli, abych si ohlídala své pořadové číslo. Obě ženy mám také v zorném poli a chvílemi zaslechnu i útržky rozhovoru.

„Ještě musíme do laboratoře na kontrolní odběr. Tak se na tu jehlu nedívej,“ velí Kateřina, když Lilya úspěšně absolvovala pohovor v evidenci. Dívka se tváří odvážně a ani ze dveří nevychází nijak vyplašená či bledá. To všechno má teprve přijít.

Každý nováček je pod podstatně větším drobnohledem kontroly svého zdraví. Musí si jej prohlédnout lékař. Když ten dá souhlas, už nic vlastnímu odběru nebrání. „Můžeš?“ zní otázka, když za Lily zaklapnou dveře vyšetřovny. „Ano!“ A obličej se jí rozzáří šťastným úsměvem.

Obě spolu mizí v útrobách odběrového sálu a já se raduji, jak se nám ten projekt slibně rozvíjí. Moc dlouho přemítat nemohu, odběr necelého půllitru plné krve trvá jen pár minut. Pak pět či deset minutek ještě odpočinek. Objednávám a nesu pro děvčata už usedajíc ke stolu občerstvení.

„Já maso nebudu, jen ten salát,“ říká Lily velmi tiše a odsunuje porci kuřete do středu stolu. „Proč? Ty jsi vegetariánka,“ ptám se. Jen kývne hlavou. Pak ještě jednou. „A co? Jinak dobrý?“ Odpovědi se nedočkám.

„Katko!“ burcuji ředitelku k pomoci. „Vem ji z druhé strany!“ „Dolů na zem,“ velí Kateřina a zvedá Lily nohy nahoru. Z levé strany už podkládají zkušené ruce Lilyinu hlavu bílým prostěradlem a lehce jí bříšky prstů klepou na tvář. Otevírá své velké hnědé oči a obličej už plný barvy se opět rozzáří velkým úsměvem.

„Jé! Já jsem…“ kulí na nás oči a jedním dechem ještě na zemi dodává: „Víte, já nesnáším pohled na svou krev.“

Po půlhodince ji propouštějí i sestřičky zpět do naší péče. „Holky, nebýt vás, tak už bych sem podruhé asi nešla. Ale teď vím, jak je doprovod důležitý. Půjdu opět darovat krev a současně dohlédnu na dalšího nováčka. Jít s přáteli má opravdu smysl.“