Nikdy jsem nebyla zapálený fanoušek, upřímně nechápu, co na tom všichni vidí. Vždyť se tam nic moc neděje. Jezdí tam a zpátky, občas se někdo trefí. S takovou představou sedím ve vlaku a jedu fotit svůj první hokejový zápas. Stále si nejsem jistá, zda bezpečně poznám „naše".

Před Home Credit Arenou se to hemží modrými a bílými dresy, což mi neulehčuje výběr barvy. Obratem si vyzvedávám press kartu a pak už se nechám vláčet za Petrem, který má za sebou desítky hokejů. Vlaju nejdřív ke vchodu, pak vyfasuju parádní vestu a zjišťuju, že její velikost by mi dovolila přijít naprosto nahá. Stejně bych měla látku ke kolenům. Připadám si jak pytel brambor, ale co nadělám.

Ocitám se na místě focení. Nalevo i napravo sedí hokejisti. „To kolega dostal pukem do hlavy. Kryj si hlavu, ale hlavně foťák!" směje se Petr. Určitě si ze mě utahuje, ale na druhou stranu má v lecčem pravdu. Třeba že tu není klid. Proč jsem si vždycky myslela, že je na hokeji ticho a slyšet je jen moderátor?

Každou chvilkou to začne a já si nejsem jistá naprosto ničím. Jaké bude světlo? Jaký si mám nastavit čas? Pátrám v paměti, jestli jsem někdy neviděla hokej v televizi. Tak asi ne, maximálně krasobruslení.

Zápas začíná a na ledě je tma?! První minuta a já už panikařím. Na led skáčou hráči. Tak aspoň v něčem mám jasno. Bílí tygři mají bílou. Teda dnes. Nebo vždycky? Zkouším se trochu uklidnit.

Na ledě se utváří formace. Doprostřed se určitě hodí puk. Hra začíná! Než se rozkoukám, je puk v bráně. Jestli jsem ten gól viděla? Vůbec! Zjišťuju, že pozice fotografa na hokeji není tak skvělá, když jste bezprostředně přímo u ledu! Kdykoli se blíží puk směrem ke mně, uskakuju asi metr dozadu. Následuje náraz a tupý zvuk, jak o sebe mlátí hokejky. „Chraň si foťák!" radí mi Petr. Ale jak?! Jsem ráda, že se dokážu pohnout. Třesou se mi kolena a z obličeje mi sála horko. Že bude hokej pohoda? Ani nápad!

Dvacet minut uběhlo jako nic a první třetina za námi. Dva puky v bráně. Vystrašená jako králík začínám pochybovat, že byl dobrý nápad sem chodit. Na druhou stranu je to vážně „vzrůšo". Rozhodně se nedá mluvit o nudě! Spíš o řežbě. Lítají zlomené hokejky, nárazy se nešetří, je to takové ledové rugby.

Utkání končí 2:1 pro naše. Ještě vykulená stojím a koukám a Péťa už mě tahá. „Máme patnáct minut na vlak. To dáme, když půjdeme rychle." „Hhh," je to jediný, na co se zmůžu. Klepou se mi prsty. Je mi zima, bolí mě hlava, mám žízeň. A to jsem jen dvě hodinky koukala na hokej! Balíme věci a mizíme.

Předbíháme všechny kolem sebe. Vypadají rozhodně víc v pohodě než já. Držím se za Petrem, jednou rukou držím brašnu, druhou svírám puk, který mi prolétl před hodinou kolem hlavy. Malá trofej jako připomínka na můj první hokej. Další mě čeká za tři dny. Vážně zvažuju, že půjdu v helmě.