Mezi životními moudry Radima Štryncla mají největší váhu tato: „Nikdy se nevzdávej! Nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř!“ Když je na dně a život s ním zamává, tak si prý vzpomene na handicapované, se kterými také pracoval. „A v ten moment si řeknu: Na co si vlastně stěžuješ?,“ usmívá se Radim Štryncl.

Jak jste se dostal ke sportu?
Sport mne provází od dětství. Hlavním vzorem byl můj táta. Ten cvičil gymnastiku, běhal na běžkách a dělal snad všechny sporty. Já jsem s ním trávil hodně času, hlavně v zimě na lyžích. Když jsem pak viděl fotky, co všechno dokázal v gymnastice, chtěl jsem to zvládat jako on. Gymnastika ale nebyla ten sport, kterým jsem začal. Bylo to v šesti letech judo. Tomu jsem se věnoval asi pět let.

Judo byla přestupní stanice k dalším sportům?
Neměl jsem v judu žádný úspěch, byl jsem naopak spíš takový otloukánek. Pak jsem přičichl k vodě a rychlostní kanoistice. V té době ji vedl Eda Porkert a Jiří Pala. U kanoistiky jsem dostal do těla víc aerobní zátěže. Začal jsem mít i nějaké výsledky a objevovaly se i medaile na krku. U lodí jsem vydržel skoro šest let.

Radim Štryncl je férový a oblíbený pedagog, a zkušený lektor adrenalinových sportů.Zdroj: archiv Radima ŠtrynclaPak přišla střední škola a další změna, že?
V patnácti jsem odešel na střední školu do Nymburka, protože jsem se chtěl osamostatnit. Tam jsem ještě chvíli zkoušel vodu. Ale bylo složité docházet z intru do loděnice. A tak jsem začal víc cvičit v posilovně. Taky jsem hodně běhal a plaval. Plavání mne vždycky hodně lákalo a líbilo se mi. Zkusil jsem si i triatlon a jiné sporty. Když jsem se pak na konci studia rozhodoval, co dál, dal jsem si přihlášku na Pedagogickou fakultu do Hradce Králové obor tělocvik a základy techniky.

Při studiu na pedagogické fakultě jste začal cvičit aerobik. Proč?
Tehdy Olga Šípková a Vašek Krejčík začali prosazovat sportovní aerobik. Viděl jsem Olgu, jak dělala dvoupárový klik, to znamená jedna ruka jedna noha. A řekl jsem si, no když tohle dokáže ženská, tak to musím udělat taky! A začal jsem vlastně úplně od nuly. Neměl jsem vůbec tušení, co je sportovní aerobik, ale začal jsem se mu věnovat.

Začátky lehké nebyly a teď už cvičíte pětadvacet let…
Trénoval jsem podle sebe, vymýšlel a sestavoval si svoje plány. Když jsem viděl, jak dělají různé skoky, tak jsem si k tomu sestavoval metodické plány. Protože jsem neměl peníze na pronájem tělocvičen, chodil jsem cvičit za každého počasí pod most k Orlici. Asi po půl roce jsem zjistil, že existuje komerční aerobik, a tak jsem šel na jednu lekci komerčního aerobiku k Blance Koblížkové. Dali jsme se do řeči a ona mi nabídla, abych u ní začal cvičit. A už je to pětadvacet let.

Jaký byl váš největší úspěch v aerobiku?
Třetí místo na mistrovství republiky ve sportovním aerobiku a jsem dvojnásobný akademický mistr České republiky v Master classu. Tím ale pro mne kariéra ve sportovním aerobiku skončila. Končil jsem studia a aerobik byl strašně náročný jak fyzicky, tak i časově. A na mne čekala vojna a rozhodování co dál. Ale komerčnímu aerobiku jsem se věnoval dál. Vlastně dodnes.

A jak se vyvíjela vaše pracovní kariéra?
Jsem univerzální člověk, snažím se mít velký záběr. Pocházím z Jizerských hor, vyrůstal jsem na Vrkoslavicích, u lesa, byl jsem pořád venku. Vždycky mě to táhlo do přírody, miluji vodu v jakémkoliv skupenství a mám rád zimu. Jezdím na snowbordu, na lyžích a založil jsem také lyžařskou školu U sněhuláka, kterou mám již 17 let. A působím s ní po celé republice. Posledních deset let také pracuji částečně v Rakousku.

Vystudoval jste učitelství a následně odjel do Anglie. Proč?
Vedle němčiny, kterou hovořím plynule, jsem si chtěl taky osvojit angličtinu. A nejlepší je vyjet do ciziny. Sbalil jsem se a odjel. A uměl jsem anglicky říct akorát dobrý den a na shledanou. Začal jsem se tam protloukat, pomohli mi kamarádi, které jsem tam měl. A taky moje zarputilost.

Našel jste v Anglii brzy práci?
Ano, začal jsem pracovat. Ale za všechny peníze , které jsem měl, jsem si zaplatil kurz plavčíka. Získal jsem tam pak místo v jednom fitku jako plavčík a částečně jako fitness trenér. A paralelně s tím jsem pracoval na jedné z nejprestižnějších soukromých škol jako sportovní asistent, plavčík a učitel v plavecké škole.

Proč jste se nakonec vrátil domů?
V tom fitku, kde jsem pracoval, mi vykradli skříňku a vedení se za mne vůbec nepostavilo. Zůstalo mi pět liber na celý týden. Pomohli mi na té soukromé škole, sehnali mi právníka, ovšem nic to nebylo platné. Řekl jsem si, že co jsem chtěl, jsem si dokázal a je čas se vrátit domů. Ale pak jsem ještě hodně cestoval, měsíc jsem byl například v Číně. A když jsem se vrátil, sehnal jsem si práci v Rakousku jako outdoorový instruktor. Vozil jsem lidi na raftu, provázel je po horách, učil v horolezeckých kurzech. Vlastním mezinárodní raftařskou licenci a tohle mi otevřelo brány do tohoto světa. Takže tam v létě pracuji jako outdoorový instruktor a v zimě jako lyžařský. Mluvím německy, anglicky a trochu i rusky.

Z tak dobře rozjetého vlaku se těžko vystupuje, že?
Úplně jsem neodešel, jen jsem se vrátil do rodného hnízda, protože Jablonec je pro mne nejkrásnější místo na světě. I když nabídky byly různé, jsem rád, že jsem doma.

A co vaše pedagogická kariéra?
První učitelské angažmá bylo na Základní katolické škole, učil jsem němčinu a tělocvik.

Kde učíte dnes?
Na jablonecké ZŠ Šumava a jsem tam moc spokojený, neměnil bych. Učím němčinu, pracovní výchovu a tělocvik. Škola disponuje jak dílnami, tak zahradou i kuchyňkou, snažím se předat zkušenosti dětem aby uměly úplně všechno.

Jaké jsou, podle vás, současné děti?
Vždycky jsem se s dětmi snažil hrát fér hru, vycházet s nimi v rámci nastavených pravidel. Podle mne je velký problém komunikace s rodiči. Někdy stačí dětem vlídné slovo a vše se úplně změní.

Stačil jste založit v tom spěchu rodinu?
Mám čtyřletou dceru a dvojčata, kluky dva a čtvrt roku. Vzali jsme to trošku hopem, poštěstilo se, máme krásný tři děti. Obdivuji všechny ženy, které se starají o děti na rodičovské dovolené, tedy v úvozovkách dovolené. Skláním se i před učitelkami co učí na prvním stupni, tam bych nevydržel učit ani týden.

A šel byste na rodičovskou vy?
Když jsem viděl, jak je všechno náročné, tak ne. Chlap se má postarat o zabezpečení rodiny a žena o to teplo rodinného krbu.

Nesmíme zapomenout také na tábory, které organizujete. Představte nám je.
Díky cvičení a snažení na škole mne oslovovali rodiče, zda bych nedělal tábory. Tak jsem to s pár kamarády rozjel a organizujeme volnočasové aktivity v průběhu celého roku. Vše děláme formou hry, aby si děti sáhly na tradiční i netradiční sporty a harmonicky se rozvíjely.

Jste plně vytížený člověk. K čemu utíkáte, když vám přece jen chvíle volna zbude?
Ke studiu. Mě baví studovat to, co mne zajímá. Snažím se zdokonalovat v jazycích a chci si dodělat doktorát. Studuji biomechaniku a zabývám se vlivem jednostranné zátěže na bederní část páteře.

A s titulem chcete zamířit někam výš?
Asi by mi doktorát otevřel cestu na university, ale já nemířím tak vysoko. Studovat jsem začal trochu z legrace, ale když s něčím začnu, snažím se to dotáhnout až do konce.

Jednoho dne budete mít všechno splněno a hotovo, co pak?
Tak to už se mi taky stalo. Asi dvakrát do roka. Vím, co bych dělal. Lehl bych si, zapnul televizi, dal vedle sebe jídlo a relaxoval. Ale maximálně jen ten den. Pak už zase začnu okolo sebe kopat a něco vymýšlet.

Radim Štryncl
Narodil se v Jablonci nad Nisou 24. 9. 1974, maturoval na SOU železniční v Nymburku, promoval v roce 1999 na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, aprobace tělocvik a základy techniky.
První pedagogické působení ZŠ Bratršovského.
Sportovní úspěchy: třetí místo na mistrovství republiky ve sportovním aerobiku, dvojnásobný akademický Mistr české republiky v Master classu.