Janovičky, Polubný/ Vesnička v Orlických horách tradičně hostila závody psích spřežení. Janovičky se jely již po šesté, ale byly unikátní. Historicky první zimní závody odjeté v únoru nikoli na saních, ale na kárách. Letošní zima ani musherům nepřeje.
Je pátek večer a my se blížíme kJanovičkám – vesničce vOrlických horách, kde se již tradičně konají závody psích spřežení. Nemůžeme se dočkat. Janovičky se jedou již po šesté, ale přesto bude letošní ročník unikátní. Jedeme na historicky první zimní závody odjeté vúnoru nikoli na saních, ale na kárách. Letošní zima nám nepřeje. Po mizerné sezóně téměř bez sněhu jsme vděční organizátorům zpořádajícího musher klubu MC Metuje, že do toho šli a závody neodvolali.

Den první - sobota
Vzrušení vnaší výpravě stoupá – psi vkaravanu za námi se probudili a začínají výt, děti na zadním sedadle skáčou a ječí a i my dva dospělí jsme jako na drátkách.Vystupujeme na louce obklopené lesy a mrazivým večerem se nese táhlé houkání psů, bušení kladiv jak přijíždějící musheři zatloukají kolíky tzv. stake-outů (lan na přivázání psů) a cinkání misek. Známé, uklidňující, každodenní zvuky, tady a teď povýšené na příslušnost ke svérázné bandě lidí, kteří si plní sny o přátelství lidí a zvířat, svobodě a dobrodružství. Máváme na kamarády, děti se běží pochlubit novým štěnětem a vyzvědět novinky. Kdo nakrmil, napojil, posbíral bobky, zavřel psy a připravil auto, stan nebo karavan na spaní, míří kosvětlené hospůdce.
Nad pivem, gulášem a borůvkovými knedlíky zjišťujeme, kdo přijel. Jsou tu skoro všichni. Jen Krušnohorci chybí, mají to daleko. Podle startky dorazí 44 musherů a jejich rodin. Většina už je na místě, jen pár opozdilců přijede ráno. Podle zaběhlého předzávodního rituálu večeříme, klábosíme o psech, probíráme krmení, taktiku a co nového od minule.Vzduchem létají vtipy a přátelská připomenutí nikdy nezapomenutých trapasů. Všichni svorně nadáváme na počasí – to zkrátka patří kmusherské etiketě. Buď je sněhu moc nebo málo, někdy je moc měkký, jindy přemrzlý. A vůbec nejhorší je, když není žádný. I proto znovu děkujeme metujáckému předsedovi Jardovi Hanušovi, že to nevzdal. „Janovičky jsou tradice, ty se prostě neruší,“ říká Jarda. „Jsou to krásné závody na krásném místě. Trať je upravená a zkrácená na 18 km. Je sice tvrdá a zmrzlá, ale kdo si dá bacha, vpohodě projede. Psům scitlivými tlapkami dejte botičky a musherům doporučuju, aby nepřepalovali zatáčky a včas si přibrzdili,“ radí hned na úvod.
O půlnoci jdeme naposledy venčit a pak už vjanovičském kempu zavládne klid.
„Hauu! Hauu!“ ozývá se osamělé zavytí odněkud z karavanu rozpoutá řetězovou reakci v dosud spícím kempu. Během vteřinky probudí celou louku. Více než dvě stovky psů unisono vyje a štěká až se vozíky otřásají. „Našich osm psů miluju a často také proklínám, ale v porovnání s ostatními uřvanci je to docela vychovaná parta,“ pomyslím si.
Zmrzlí musheři a jejich pomocníci (kromě nás s dětmi, kteří jsme tentokrát usmlouvali nocleh v penzionu) venčí, napájejí, sbírají ranní příděl bobků, připravují postroje, kontrolují káry, kola a koloběžky a na plynových vařičích vaří čaj. Nervozita stoupá, psi jsou nabuzení – už vědí, co je čeká. Ustává vánice a nad zmrzlou loukou vychází slunce. „Těch mínus jedenáct je najednou za sluníčka trochu teplejších,“ říkám pro pobavení a zahřívám si ruce v kapsách. Na delší debaty není čas.
Moderátor Jirka Plšek už svolává poprvé všechny závodníky na poradu – musher meeting – do prostoru startu. Po rychlém co, kde, jak a proč na trati končí legrace. Jdeme zapřahat. Psi řvou a skáčou vzrušením, štěňata kňučí, že na ně šňůra ve spřežení ještě nezbyla.
V deset se poprvé odpočítává: „Pět, čtyři, tři, dva, jedna. Mush go!“ První závodník se řítí koridorem diváků a prolétá ostrou levotočivou zatáčkou. V minutových intervalech startují další: běžci canicrossu (běžec a pes), bikeři (cyklista a pes), závodníci na scootrech (koloběžkář a pes) a pak přicházejí na řadu spřežení. Čistokrevná, složená ze sibiřských husky, malamutů, samojedů a nečistokrevná (ta nejrychlejší) – složená z tzv. alaskánů. „Hauu! Hauu!“ Psi na startu jsou v tranzu a k neudržení, v ohlušujícím štěkotu a vytí není slyšet vlastního slova.
Autobusy kyvadlově přivážejí další a další diváky. Děti bez dechu sledují řvoucí smečky řadící se na startu, tátové od rodin s nepřítomným pohledem bloudí kdesi ve vlastních dávných klukovských snech a nejedna mamka potajmu okoukne urostlého mushera. Vzduch voní romantikou…a do cíle se blíží první závodník se svým čtyřnohým parťákem. Zobou se kouří, postupně srůznými časovými odstupy dojíždějí ostatní. Jirka Plšek vcíli vylamuje zudýchaných musherů krátké rozhovory. Je to jasné: člověk je sice pán tvorsta, ale když pes nechce, tak má i pán tvorstva smůlu. My jsme prozatím vnaší kategorii 5., spíchlým kolem a zničeným ráfkem u káry. Bilancujeme 1. kolo- nikdo se neporval, všichni zdrávi, jeden pád do křoví, jedna rozlámaná kára, několik píchlých kol – prostě celkem normálka. Diváci pořizují poslední fotky a odjíždějí. Nám nastává běžné pozávodní odpoledne. Napojit, pochválit a zkontrolovat psy, opravit, co se povolilo, ulomilo nebo vyfouklo. Pak kafe a panáček na zahřátí u nás vkaravanu, nakrmit, vyvenčit a je večer. Fičí ledový vítr a mrzne. Zpronevěřím se zlatému pravidlu, že správný musher se nikdy nemyje a naženu svoji rodinu do sprchy. Pak se jdeme podívat na film o Aljašce, rychle se najíme a pak nás čeká odměna vpodobě rokotéky. Velká část noci proběhne ve víru tance, dobrého pití a spousty legrace. Nad ránem poslední venčení a rychle něco naspat na zítra.
Den druhý - neděle
Po probdělé noci je ledové ráno ještě chladnější. Psům je to jedno, spokojeně poblafávají na sluníčko, které stejně nehřeje. Napojíme, uklidíme po psech, zkřehlýma rukama zapřáhneme a ochraptělý moderátor Jirka už zase vysílá závodníky na trať – MUSH GO! Čekání než dojedou je nekonečné – ale už jsou tu a dneska je to horší. Stopadesátikilová kára Jindry Zelenky nevydržela srážku se stromem a Jindra přivezl kolo i sbrzdami přivázané křidítkům. Jak dojel, nikdo netuší. Jeho desetispřeží je takřka nemožné ubrzdit i se zataženou ruční brzdou a zablokovanými koly. Pár psů má od ledu a kamení odřené tlapky a tak se vezou na kárách. Propíchaných a různě pokroucených kol je hodně, ale všichni jsou fit.
Nám se dařilo, celkově jsme i svčerejší ztrátou čtvrtí. Jdeme balit, teď už nás čeká jen vyhlášení. Jarda Hanuš a jeho pomocníci rozdávají ceny a diplomy a se všemi se loučí: „Tak za rok zase na Janovičkách.“
Je konec, bouchají dvířka aut a vozíků a louka úvaziště se vyprazdňuje. Loučíme se skamarády a zavíráme si dokaravanu kousek pohody a romantiky, které si chceme odvézt ssebou domů. Diváci odjíždějí, možná i strochou závisti vsrdci. My čistíme kemp a balíme, abychom každý o těch svých 50, 100 či 200 kilometrů dál zase vybalili, vyvenčili, nakrmili a napojili psy, posbírali bobky, usušili postroje a opravili káry. Tak jako každý den, až do dalších závodů.

autor:Pavla Garwoodová