Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Říkají, že jsem cynik, ale pracuji tu nejdéle

Jablonec n. N. - Pavel Novák je jedním z pracovníků Nízkoprahového centra Kruháč, které již několik let funguje v Jablonci. V rozhovoru popsal skutečnou praxi a nikoliv kolující mýty.

22.10.2015
SDÍLEJ:

PAVEL NOVÁK spolu se svou kolegyní převzali během Týdne sociálních služeb pro uživatele několik dárků od jabloneckého primátora Petra BeitlaFoto: Deník/ Jan Žíla

Během Týdne sociálních služeb se mohla veřejnost blíže seznámit s tím, jak fungují a vypadají některá zařízení, která pomáhají seniorům, ale i mladým lidem. Jedním z nich je i Kruháč, kde pracuje Pavel Novák. V rozhovoru popisuje běžnou praxi z jabloneckého nízkoprahového centra, které pomáhá uživatelům od šesti do dvaceti šesti let. Sám přiznává, že většina lidí má o jejich práci zkreslené představy i očekávání. Na problémy totiž přicházejí až během pravidelného setkávání, kdy se s uživatelem centra lépe poznají.

Co si vůbec mohu pod pojmem Nízkoprahové centrum představit?

Kruháč je klub, kam může přijít každé dítě nebo mladý člověk ve věku od 6 do 26 když se nudí, potřebuje s něčím pomoci, je v nějaké obtížné životní situaci. Škála problémů, které zde pomáháme řešit, je pestrá. Může jít o problémy s kamarády, rodiči nebo partnerem. Někteří zase potřebují pomoci se školou. Představujeme vlastně nejnižší oficiální instanci, na níž se mladí lidé mohou se svými problémy obrátit. Služby poskytujeme anonymně, nesbíráme o uživatelích žádná osobní data.

Sám jste zde od úplného začátku fungování Kruháče. Jak se během let měnil?

Služby jsme začali poskytovat v říjnu 2009. První rok interně označujeme jako „partyzánské období." Kruháč byl tehdy tím, co se v branži nazývá „průtokáč". Šlo o novinku a chodilo se sem převážně ze zvědavosti. Postupem času se uživatelská základna začala tříbit, my se učili s cílovou skupinou pracovat, lidé se začali chodit řešit různé druhy problémů, tedy se zakázkou a v dnešní době je práce v Kruháči s cílovou skupinou mnohem soustředěnější, možná i profesionálnější. Je to i tím, že uživatelé po letech naší nalejvárny vědí, co od nás očekávat.

Je práce s věkovými skupinami rozdělena?

Zprvu jsme pracovali se všemi od 6 do 26 zároveň, ale to se neosvědčilo. Mladší byli staršími z některých aktivit vytlačováni, nechtěli jsme také fungovat jako místo, kde dochází k přenášení negativních vzorců chování. Začali jsme pracovat s věkovými skupinami odděleně. Teď je otevírací doba rozdělena na tři kluby. Po poledni k nám chodí nejmladší uživatelé ve věku 610 let, odpoledne okolo třetí hodiny starší ve věku 1114 let a od 16 do 18 hodin pracujeme pro ty nejstarší do šestadvaceti let.

Jaký zájem o služby Kruháče je?

Zpočátku jsme zažívali úplné přívaly uživatelů. Na papíře vypadala statistika dobře, jednalo se o obrovská čísla, ale pracovat kvalitně s padesáti až sedmdesáti uživateli denně v počtu tří pracovníků na klubu šlo špatně. Později jsme zaznamenali různé sezónní i nepravidelné výkyvy návštěvnosti, v současnosti jde o zhruba dvacet uživatelů denně, což je při personálním zajištění přesně počet, s nímž se dá ideálně pracovat.

Jaké jsou nejčastější problémy nebo spíše co děti a mládež do Kruháče přivede. Je to řešení problémů, učení nebo prostě pouze to, že nechtějí trávit volný čas venku?

Zájemce do klubu přivádí zpravidla zvědavost a nuda. Představa, kterou sdílí většina laiků, totiž, že dítě či mladistvý trávící většinu času na Lidické ulici zazvoní a žádá sociální šetření a sociální poradenství, je lichá. Uživatel obvykle přichází se skupinou přátel, kteří klub už znají. Následuje vzájemné oťukávání, čerpání podružných služeb typu přístupu k počítači nebo hraní stolního fotbálku. Někteří zájemci postupně zjišťují, že pracovníci, kteří stále něco vykládají a krmí nejrůznějšími moudry, nejsou tak mimo, jak se zprvu zdálo. Navíc o ně na rozdíl od jiných autentický zájem. Očividně leckomu už pomohli. Přestože jsou uživatelé soustavně informování, k čemu klub je, někdy trvá dlouho, než si uvědomí, že by z toho mohl mít. Příklad: Přichází uživatel, je seznámen s povahou a účelem služby, ale až za půl roku, když vidí, že někomu pomáháme vytvořit životopis, s údivem zjišťuje, že jsme schopní pomáhat s hledáním zaměstnání. Potřeba či zakázka, jak se to poněkud šroubovaně v sociálním byznysu označuje, se často objevuje až teprve na základě pravidelného setkávání se s uživatelem, rozhovorů o jeho životě, o tom, čím právě žije. Tehdy teprve společně objevíme, že něco potřebuje. Leckdy se jedná i o něco, co sám za svou potřebu nepovažoval.

Máte zpětnou vazbu od bývalých uživatelů?

Myslíte na kvalitu služeb? Je to spíše výjimečná zkušenost, ale máme. Měl jsem možnost zjistit, že nízkoprahová zařízení, kam chodí množství romských dětí, považují někteří za místo, kde se Romové předělávají, převychovávají na někoho, kdo by se jim více zamlouval. Tak to není. Uživatelům pomáháme s tím, co za problém považují oni sami. Samozřejmě někdy poskytujeme dost nesmlouvavě zpětnou vazbu. Pravidelnému kuřákovi marihuany, který tvrdí, že jeho zlozvyk nemá na jeho duševní a zdravotní stav žádný vliv, to dáváme ošklivě sežrat. Taková vnucovaná zakázka ale málokdy splní, co si od ní slibujeme uživatelé kvůli nám nepřestávají kouřit a nepřestávají mluvit sprostě a podobně. Nejen proto se raději zaměřujeme na to, co za nežádoucí jev považuje sám uživatel.

Ta otázka spíše mířila jiným směrem. Měl jsem dojem, že to tu funguje na dost osobní bázi. Vztah mezi klientem a pracovníkem se tu buduje delší dobu. Pokračuje to i následně?

Občas se v klubu někdo z bývalých uživatelů objeví a o své současné situaci nás zpraví. Nestává se to ale často. Nad většinou z těch, kteří k nám chodili, se pro nás jednoho dne příslovečně zavře voda. Většinou s lidmi přicházíme do kontaktu v té fázi jejich životů, kdy nejsou úplně v pohodě, přestože se tak snaží působit. I když jsme jim s něčím konkrétním pomohli, nebo jsme mu tu fázi pomáhali přečkat, nerozlučně k té životní etapě patříme. Taková setkání po letech potom poznamenávají určité rozpaky odrostlý uživatel si uvědomuje, kým byl, a je mu trochu nepříjemné, že my to víme taky. Snad i proto přicházejí zpětně děkovat za pomoc málokdy. Většinou jsou rádi, že je to všechno minulostí. Není se tomu co divit. Před několika dny se na nás přišel podívat kluk, který žil nějakou dobu na Slovensku a nyní se vrátil zpět. Společně jsme zavzpomínali, kdo co před lety vyváděl, ale probírali jsme spíš normální věci, třeba jak jsme od té doby oba ztloustli.

Děláte psychicky náročnou práci. Ne vždy vyjde a navíc řešíte problémy relativně mladých lidí, seznamujete se s nimi, navazujete vztah. Jak to zvládáte?

Především je třeba buď automaticky mít nebo si vybudovat zdravý odstup od potíží, s nimiž se uživatelé potýkají a zároveň se nepřipravit o lidskou tvář. V jiných odvětvích takové vyhoření projde, ale pracovník v nízkoprahovém zařízení by se tím odepsal. Člověk s mesiášským komplexem zde také rychle končí. Úspěchy, ač v mnoha ohledech významné, se mohou zdát často skromné. Neberte to tak, že si sypu popel na hlavu. Je to dané největší předností, kterou nízkoprahová zařízení mají že sem uživatelé chodí jen tehdy, když sami chtějí a na všechno, co jim řekneme, se mohou bez výraznějšího postihu vykašlat. Každý pracovník musí mít na paměti, že jsme tu od toho, abychom kromě konkrétní pomoci šířili povědomí o alternativách životních strategiích, než které se uživatelům zdají jediné možné a jež nejsou vždy produktivní. To, že si naše dobře míněné rady často neberou k srdci, nesmíme brát moc osobně. Přece jenom jsme instituce, což nepříznivě poznamenává naši věrohodnost. Na pozici kontaktního pracovníka se prosadí lidé, kteří mají klientelu složenou z raubířů a svérázů upřímně rádi a jsou zaměřeni spíš na proces než na měřitelné úspěchy. Další problém představuje to, že se o případných kladných dopadech našeho úsilí často nedozvíme na čemsi pracujeme, uživatele podporujeme a od určitého okamžiku s ním (třeba kvůli stěhování nebo nástupu na školu) naprosto ztratíme kontakt. Celkově vzato vyžaduje práce v nízkoprahovém zařízení kromě empatie i hroší kůži. Mě tu (jistě žertem) čas od času předhazují, že jsem cynik a že své poslání neberu dost vážně, nicméně možná i to je důvod, proč jsem tady už sedmý rok a dosud mi nemrká oko.

Lidi, kteří sem docházejí, jsou pouze z Jablonce nebo i z dalších měst?

Zpočátku jsme poskytovali služby pouze uživatelům s trvalým bydlištěm na Jablonecku. Brzy vyšlo najevo, že třeba o prázdninách se po Jablonci potlouká mnoho zájemců, kteří do Jablonce nějakým způsobem patří, ale trvalý pobyt tu nemají. V současnosti neodmítáme nikoho, kdo má k Jablonci nějaký vztah – chodí zde do školy, mají zde přítele / přítelkyni, jezdí sem k babičce a podobně. Nicméně většina uživatelů je přímo z Jablonce a blízkého okolí, dokonce hlavně z nedalekých ulic sousedících s naším centrem. Jsme navíc anonymní služba. Uživatelů se sice ptáme, odkud jsou, ale to co nám řeknou, si můžeme ověřovat jen částečně. Když máme podezření na účelovou lež například ohledně věku, máme možnost požádat o jednorázové nahlédnutí do nějakého průkazu, občanky, žákovské knížky nebo kartičky zdravotní pojišťovny.

Máte i pravidelné programy?

Nejde o pravidelné, ale spíše občasné či příležitostné programy. Pravidelnost u nás totiž moc nefunguje. Počty i složení uživatelů se den ode dne nepředvídatelně, nepravidelně mění. Jsme ale vybaveni takovými programy, které můžeme téměř okamžitě v případě vhodné příležitosti aktivovat. Jde o filmové kluby, doučování, různé preventivní aktivity jako prezentace, kvízy, rolové hry – RPG aktivity. Pravidelně uskutečňujeme vánoční besídky, čarodějnice, Velikonoce, zombie dny, karnevaly, prostě to, co podnikají na školách a družinách a co má pro uživatele nějaký přínos.

Co jsem si všiml, uživatelé dost vyhledávají místní počítače a internet. Ten je dnes všudypřítomný. Dotýkají se problémy i sociálních sítí?

Ještě v nedávné minulosti byl hitem Lide.cz, dnes jsou všichni na Facebooku, ale i u nás podobně jako v zahraničí vzrůstá i obliba sítí jako Instagram či Twitter. Na přesun života dětí na internet reagují nové podoby zařízení našeho typu, která se zásadně liší v tom, že jsou už pouze virtuální, online. Tato nízkoprahová zařízení fungují pouze na bázi sociální sítě
podobné Facebooku, ale bez jeho patologických aspektů jako lajkování, komentování fotografií apod. – viz http://www.jdidoklubu.cz/. Pracovníci takových zařízení jsou k dispozici v kyberprostoru a služby poskytují jen prostřednictvím speciálního chatu. Z vlastní zkušenosti víme, že je uživatel často ochotnější řešit nějaké téma prostřednictvím sociální sítě než tváří tvář.

To je asi celorepublikový problém, o němž se moc nemluví.

Velká část prohřešků, s nimiž přicházíme do styku, má částečně rozměr zneužití sociálních sítí. Uživatelé si leccos včetně těch nejintimnějších okamžiků fotí a nahrávají, což může mít a mívá nepříjemné důsledky. Většina dospělých navíc nemá potuchy a nemá šanci zjistit, co se v džungli sociálních sítí dětem a mladým lidem děje. Odhalené, sledované a dořešené
případy jsou pravděpodobně jen špičkou ledovce – a to se nejspíš netýká jen našich uživatelů. Nikdo se zpravidla nedozví, jakou potupu prožije člověk, kterého natočí, jak mu při šikaně někdo plivne do pusy a následně to zveřejní na internetu. K nám se dostávají kusé informace oklikou přes drby, které taková událost vyvolá, navíc bez konkrétních jmen, údajů a dat. Mladí lidé, s nimiž o tom máme možnost hovořit, navíc sdělují své zpravidla divácké zkušenosti bez zábran, protože vnímavost vůči škodám na obětech se radikálně snižuje. Kyberšikana je nejen v jemnějších projevech frnomén tak frekventovaný, že dětem a mladým lidem jen s obtížemi vysvětlujeme, v čem je tak nebezpečný – berou to jako samozřejmou část svých životů. Z mnohých vyprávění vstávají vlasy hrůzou, na sítích jako YouTube jsou zveřejněny stovky videí šikany zahraniční i domácí produkce. Uspořádali jsme množství akcí věnovaných této problematice – přednášky, kvízy, prezentace. Bohužel i přesto je obecně mezi mladými lidmi, kteří jsou jinak na sociálních sítích jako ryby ve vodě, o rizicích
minimální povědomí. Leckteří jsou ochotni pro trochu uznání vrstevníků a legrace taková rizika vědomě podstupovat.

Přesto nějaké úspěchy za ty roky jsou. Pomáháte s přijímačkami na střední školy a nedávno se podařilo některým uživatelům uspět.

Je to tak, ale je to nesmírná dřina a jedná se o oblast našeho úsilí, která produkuje největší zmar. Navíc si rozhodně nehodláme úspěch některých našich uživatelů přisvojovat. Žijí v prostředí, kde pro studium není motivace. Od starší generace uživatelů slýcháme, že rodiče a hlavně prarodiče nějakou školu mají, ale v současnosti jasně převažuje trend končit nejpozději po základní škole. Uživatelé vidí, že sehnat slušnou práci se daří málokomu v jejich okolí bez rozdílu nejvyššího dosaženého vzdělání. Vzdělávání je další preventivní téma, které se pravidelně vrací. Mluvíme s uživateli, informuje o možnostech středních škol, jaké jsou jejich výhody, co se vyplatí studovat, jaké učňovské obory naopak perspektivní nejsou. Naši uživatelé ovšem obvykle míří a střílí hodně nízko a nebo se na školu bez ohledu na předpoklady vykašlou úplně. Zdůrazňuji ale, že se jedná zjevně o systémový problém, osobní selhání uživatelů v této situaci hraje tu méně podstatnou roli.

To je dost depresivní povídání.
Kámen úrazu shledávám v segregaci v českém školství. Nejsem speciální pedagog, ale v problému není těžké se zorientovat. Většinu žáků jabloneckých praktických škol tvoří romské děti. S řadou z nich se na Kruháči pravidelně setkáváme a máme celkem přesný obrázek o jejich předpokladech. Ty by leckoho překvapily. I bez doktorátu ze speciální pedagogiky je zřejmé, že schopnosti mnohých byly mírně řečeno podceněny – někteří hrají šachy, navštěvují knihovnu a čtou tituly pro dospělé; to jsou ty nejzřejmější přehmaty. Přesto byli údajně neprůstřelnými diagnostickými metodami určeni jako objekty speciální pedagogiky a umístěni do praktické školy. Základní škola praktická je místem, které pro rozvoj člověka průměrných a lehce podprůměrných předpokladů není vhodné, na jedince se schopnostmi nadprůměrnými má účinky devastační. S motivací k učení a ke studiu se to na praktické škole moc nepřehání, žáci dostávají zkreslenou zpětnou vazbu o svých schopnostech, protože jsou bez ohledu na snahu nebo konkrétní výsledky hodnoceni zpravidla kladně jedničkami a dvojkami. Patologické vzorce chování dětí ze sociálně slabých rodin se v homogenních skupinách posilují a šíří. Segregace se zdrojem další nesnášenlivosti, české děti se s romskými setkávají málo a naopak. O dospělých to ostatně platí taky. Ze škol vycházejí absolventi, kteří jsou často funkčně negramotní a nutně to nemusí nic moc
vypovídat o jejich schopnostech. Tyto pedagogické neúspěchy nejsou většinou interpretovány jako selhání školy, ale jako důsledky lenosti žáků. Na Kruháči se s takovými lidmi často setkáváme. Se základem s praktické školy se dá pokračovat ve vzdělávání či vstupovat na trh práce jen se značnými obtížemi. Současnou neutěšenou situaci se nedaří přes mnohé iniciativy řešit proto, že zainteresovaným skýtá určité benefity. Praktické školy mají žáky, na rodiče dětí v praktických školách nejsou kladeny žádné nároky, koneckonců i žáci jsou rádi, že nejsou zavalováni domácími úkoly a i za mizerné výkony inkasují celkem dobré, byť naprosto zkreslené známky. Mnozí rodiče žáků z majority, kteří velmi dbají na budoucnost svých ratolestí, si mnou ruce, že jejich děti nezasednou do školních lavic vedle romských dětí. V neposlední řadě situace nahrává organizacím a sociálním službám, které svůj smysl zakládají na částečném napravování způsobených škod. Dlouhodobé následky jsou velmi smutné pro všechny s výjimkou zaměstnanců organizací a praktických škol, kteří mají za daného stavu světlou budoucnost jistou. Každý, komu záleží na dlouhodobém společenském prospěchu, by měl mít zájem, aby se i žákům ze sociálně nejslabších rodin dostalo nejvyššího možného vzdělání. Pevně doufám, že koncepční
integrované školství by mohlo být cestou, které pokračující marginalizaci cosiálně slabých ve školství zvrátí. Do té doby můžeme my na Kruháči a v podobných zařízeních proti neblahým přestupům na praktické školy jen velmi skromně působit.

Autor: Jan Žíla

22.10.2015
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
AUTOMIX.CZ
3

Absurdní šikana? Český řidič platil pokutu za překročení rychlosti o 1 km/h

Policie. Ilustrační foto.

Ženu nejprve okradl, pak ji v jejím bytě několikrát napadl

Po letech znovu otevřou štolu pod hrází jablonecké přehrady

Jablonec nad Nisou – V sobotu 21. října se štolou pod hrází přehrady Mšeno opět ponesou hlasy a kroky mnoha lidí. Od 10 do 16 tu proběhnou komentované prohlídky.

Kam za sportem o víkendu 20.–22. říjen

Na Jablonecku se sportuje naplno. Nechybí fotbal, hokej, volejbal, házená a další sporty. Na prosečských kurtech se bude hrát tenis o 15 000 dolarů.

ANKETA: Měla by existovat možnost posílat část sociálního pojištění na rodiče?

Liberecký kraj - Dvacet zásadních otázek položil Deník hlavním volebním tvářím devíti stran v Libereckém kraji. Jejich odpovědi vám mohou pomoci při rozhodování, koho budete volit. Sami si také můžete v naši anketě postupně odpovědět na všechny tyto otázky. 

ANKETA: Měla by příští vláda umožnit zdravotní nadstandardy?

Liberecký kraj - Dvacet zásadních otázek položil Deník hlavním volebním tvářím devíti stran v Libereckém kraji. Jejich odpovědi vám mohou pomoci při rozhodování, koho budete volit. Sami si také můžete v naši anketě postupně odpovědět na všechny tyto otázky. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení