Sama vychovala 15 dětí, které si vzala do pěstounské péče. Každé milovala, některé jí přirostlo k srdci blíž. Lásku však dala každému. Pomohla dětem z dětských domovů a kojeneckých ústavů a dala jim šanci na lepší život. Dobruška K. z Jablonce dělá pěstounskou péči 36 let, a kdyby se měla rozhodnout, zda by do toho šla znova, její odpověď by zněla ano. Dnes je v důchodu, její nejstarší „dceři“ je 44 let a nejmladšímu 24. Při pěstounské péči vždy pracovala, nejprve v administrativě a pak ve školství.

Co vás motivovalo k tomu vzít si do své péče první dítě?
Tady na Palackého ulici u dětského domova v Jablonci stála vždy holčička a jednou na mě zavolala: „Paní, pojďte si se mnou povídat.“ A tak jsme si začaly povídat. Olinka pak chodila ke mně každou neděli. Oslovila mě sociální pracovnice a dohodly jsme se, že si Olinku vezmu do pěstounské péče.

Tím to všechno začalo?
Chtěla jsem k Olince ještě jedno dítě. Vzala jsem si Péťu z kojeňáku. Tomu bylo patnáct měsíců. Pokud to šlo, chtěla jsem, aby u mě byly sourozenecké dvojice. Péťovi se měla narodit sestřička a tu jsem také chtěla, protože děti by měly vyrůstat pohromadě. U soudu řekli matce rovnou, že jí dítě odeberou. Nakonec jsem však Péťovu sestru do péče nedostala, protože byla duševně nemocná a já už byla v letech.

Jakého sourozence jste tedy Péťovi a Olince pořídila?
Byla to sedmiletá Zdenička, která byla vrácená ze dvou rodin, protože nosila brýle. Vyrazila jsem tedy do Dětského domova v Žatci a přibyl k nám čtvrtý člen rodiny.

Máte dvě vlastní dcery, nevadilo jim, že se staráte o „cizí“ děti? Přijaly je do rodiny?
Starší dcera už byla z baráku pryč a mladší chodila na gymnázium. Holky je přijaly, nic jiného jim nezbylo. Dětem bylo třeba pomoci.

Kolik dětí jste naráz vychovávala?
Maximálně šest dětí. Abychom se taky do baráku všichni vešli. A jak jsem už řekla, pokud to šlo, tak aby sourozenci byli pohromadě. Dnes se všechny děti navzájem znají a všichni za mnou jezdí na návštěvu.

Jak vám děti říkají?
Pro všechny děti jsem máma. Kromě dvou sourozenců. Těm maminka umřela a tatínek začal pít. Těm jsem zakázala, aby mi říkali mami. Vysvětlila jsem, že maminka umřela a nikdy by je do dětského domova nedala. Já jsem pro ně teta.

Navštěvovali biologičtí rodiče svoje děti?
Každých 14 dní z Karlových Varů dojížděl za Pavlíkem jeho otec a zůstával na víkend. Brával všechny děti ven a chodil s nimi i na výlety. V neděli odjížděl. To jsem mu nabalila i polívku do sklenice. On mi na oplátku vždy přivezl fůru dřeva ve staré škodovce. Pak za Zdeňkou dojížděla její babička, která zde pobyla tři neděle až měsíc. Hrozně hodná paní. Jinak ostatní rodiče za nic nestáli. O svoje děti, které se ukázaly jako moc šikovné, se nezajímali.

Čím se děti vyučily a kde teď pracují?
Některé děti jsou vyučené, Vašek měl vojenskou školu a následně dvě vysoké, jedno z dětí studovalo elektrotechnickou školu. Nyní pár dětí pracuje v zahraničí. Petra je bankéřkou v Praze. Jedna se stala lékařkou na vojenské misi. Ostatní holky už mají děti a já tím pádem další vnoučata.

Máte nyní u sebe nějaké dítě?
Poslední mi odešlo loni v říjnu ve 24 letech. Nestalo se mi, že by dovršily 18 let a odešly by z domu.

Děti z dětských domovů jsou hůř zvladatelné, jak jste je vychovávala?
Musím říci, že jsem byla přísná. Zastávala jsem totiž maminku a tatínka. Měly pravidelný režim – kdy chodit do postele, jak se mají k sobě chovat a také, že musejí při škole chodit na brigádu. Učily se tak hospodařit s penězi. Každému jsem také šetřila stavební spoření a každý ho pak dostal. Na základě toho, že byly pak zaměstnané, jsme žádali na městě o startovací byty.

Měla jste některé z dětí raději?
Nedělala jsem mezi nimi rozdíly. Ani mezi vlastními. Samozřejmě, že k srdci vám nejvíc přilne malé dítě, a tím byl ten patnáctiměsíční chlapeček. Dále Tomášek, protože měl atopický ekzém a potřeboval mě nejvíc. Spal se mnou v ložnici, protože často nemohl dýchat. Jedna holka byla trošku uličnice, která vychodila pedagogické gymnázium s maturitou, dnes je z ní vzorná maminka mého desetiletého vnoučka.

Někteří lidé pěstouny osočují, že si děti berou kvůli penězům. Co na to říkáte?
Ale kvůli penězům si děti brát nelze. Zhruba šest tisíc berete na dítě od jeho 15 let. A to až v poslední době. Dříve to bylo daleko méně. Do 15 let jsem brala tři a půl tisíce a co ta pěstounka má za to koupit? Musím zaplatit školu, ubytování, jídlo, hygienu, dojíždění. Lidé si je berou z dobrého srdce, tak by stát měl něco přispět, aby rodina nemusela živořit.

Nově existuje také přechodná pěstounská péče.
Ano, a s tou já zásadně nesouhlasím. Dítě, aby nemuselo být v kojeňáku, je u přechodných pěstounů půl roku, ale pokud si ho žadatel nebo vytipovaný pěstoun stejně nevezme, tak do kojeneckého ústavu se dítě dostane tak jako tak. Já ale věřím, že je mezi námi ještě mnoho lidí, kteří mají srdce na pravém místě a těmto dětem by pomohli, a tím by přechodná péče nebyla potřeba.

Probíhalo osvojení dítěte vždy klasickou úřední cestou?
To musí, ale třeba nejstaršího patnáctiletého Petra jsem našla přes článek v časopise. Psal tam, že by si přál už konečně najít pěstounskou rodinu. Tak jsem se pídila, odkud je. Našla jsem ho v Dětském domově v Humpolci.