Při covidu jsme vnímali, že děti byly v těžkých depresích, říká Andrea z Kruháče

Mezi dětmi, které sem dochází, je velmi oblíbená. Jak by ne, zná velmi dobře prostředí, kde žijí, vždyť je doslova jednou z nich. „Pojď si hrát,“ tykají Andree. Ta je ale svým způsobem nekompromisní. „Nejdřív se podíváme na školu a pak si zahrajeme.“ Andrea Brezani je zkrátka prototyp úspěšného člověka, který prorazil slupku sociální a rasové bubliny.

Kdy jste poprvé navštívila nízkoprahový klub Kruháč?
Bylo mi deset let. Tuším, že jsem se o otevření klubu dozvěděla právě z Deníku. Tak jsme se šli s kamarádkami podívat, o co se jedná. Hned mě zaujali pracovníci klubu, takovou empatii jsme nečekaly. Měli velmi přátelský přístup.

Z jakého prostředí jste do Kruháče přišla?
Moji rodiče oba pracují, takže nejsem typické dítě ze sociálně vyloučené lokality. Ale nebýt Kruháče, zřejmě bych nevystudovala na jablonecké obchodní akademii zahraniční obchod. Když jsem měla v šesti letech nastoupit na základní školu, podle pedagogicko-psychologické poradny jsem neměla na víc než na zvláštní školu. Jako malá jsem měla nemocné ledviny a bojovala s meningokokem. Bývala jsem ustrašená a nervózní. Ale maminka trvala na tom, že musím do „normální“ školy.

Města na Jablonecku šetří elektřinou, adventní ozdoby budou vypínat

A jak jste se s učivem poprala?
Učila jsem se dobře, což se moc nelíbilo některým mým spolužákům, a tak jsem prožívala i šikanu. Od bílých i Romů. Právě v tom období jsem začala navštěvovat Kruháč a zdejší kroužek hip hopu.

Zdroj: DeníkCo vás v začátcích nejvíce zaujalo?
Právě lekce moderních tanců. Tedy vlastně taneční kroužek pro děti, jejichž rodiče si nemohou dovolit platit za zábavu dětí. Dětí z romské komunity na tance chodilo hodně. To se mi hodně líbilo a po letech jsem tance v Kruháči začala sama rozvíjet. Děti se baví a tráví tady bezpečně svůj čas. Dokonce jsem s několika dětmi byla mistrovství republiky. A umístili jsme se.

Základní škola se chýlila ke konci, přemýšlela jste o další cestě. Chtěla jste jít ihned studovat zahraniční obchod?
Rodiče netušili, čím bych mohla být. Ne, že by se nestarali, ale prostě nevěděli, jak to vše chodí. V dalším studiu mi pomohl právě Kruháč, respektive můj vedoucí Pavel Novák, ale i další vedoucí. Tehdy jsem přemýšlela, že bych mohla být kadeřnicí, ta profese se mi hodně líbí. Pavel se mnou chodil na dny otevřených dveří. Byli jsme třeba na Gymnáziu U Balvanu nebo právě na Vyšší odborné škole mezinárodního obchodu a Obchodní akademii v Jablonci. Na druhé jmenované se mi to zalíbilo. Ale bála jsem se, že mě nepřijmou, bála jsem se náročného studia. Věděla jsem, že budu jednou z opravdu mála Romek na škole. Vedoucí mne tehdy moc podpořili, připravovali mě na přijímačky. Protože Kruháč spolupracuje s Gymnáziem U Balvanu, dochází sem lektoři, kteří mi také výrazně pomohli.

Brožura představuje rozhledny a vyhlídky Českého ráje, od Kopaniny po Trosky

Studium jste zvládla, mezitím jste ale stále Kruháč navštěvovala…
Při škole jsem do Kruháče chodila doučovat menší děti, působila jsem tady i dobrovolně jako lektor tance. O prázdninách jsem tady pracovala brigádně a po konci školy jsem se zúčastnila výběrového řízení na pozici v Kruháči, vyhrála jsem a nastoupila jsem sem. Takže v Kruháči pomáhám od patnácti a pracuji od dvaceti let.

Andrea BrezaniZdroj: se svolením Andrey BrezaniCo v Kruháči dětem nabízíte?
Hlavně bezpečný prostor. Některé děti za námi utíkají hned po škole. Cítí se tu dobře, nemusí řešit nepříjemné situace doma. Mohou se tady naučit do školy, ty nejmenší učíme hodiny nebo vázání tkaniček. Máme stipendium na každého úspěšného studenta střední školy nebo odborného učiliště ve výši tisíc korun měsíčně. Mnohdy se postaráme i o jejich zdravotní péči. Dospělejší klienty doprovázíme na instituce, úřad práce. Pomáháme s psaním motivačních dopisů. Klub nabízí i zájmové kroužky, na které nemají mnozí rodiče prostředky, romská komunita zájmy dětí moc nepodporuje. Kreslení, atletika, máme tady malou horolezeckou stěnu, máme hudební místnost.

Když se podíváte zpátky, co vám Kruháč dal?
Hlavně podporu a trávení volného času. Bývala jsem hodně sama, rodiče bývali často v práci. Kruháč byl a stále je pro mě další domov. Nebýt Kruháče, tak neuspěji ve studiu. Lidé tady mi dodali psychickou podporu, pocit bezpečí, který jsem vrátila tím, že jsem vystoupila ze své komfortní zóny.

Jak vnímáte dnes situaci Romů v české společnosti?
Romové se stále více úspěšně zapojují do majority. Doufám, že to takhle půjde dál a že to bude jen a jen lepší. Já tomu věřím.

Cestující si připlatí. Jízdenky v autobusech a vlacích v Libereckém kraji zdraží

V poslední době společností rezonuje téma domácího násilí. Zvláště v předchozích letech, kdy byli lidé zavřeni doma kvůli opatřením proti šíření kornaviru to bylo velké téma. Vnímali jste to i v Kruháči?
Určitě. Jsou případy, kdy se z běžného dne stane něco strašného. Přes den kreslíme s dětmi veselé věci a večer náhle řešíme, že se někdo bojí domů, že na něj čeká třeba agresivní opilý otec. Při pandemii jsme vnímali, že děti byly v těžkých depresích, ale zároveň musel být klub uzavřen. Snažili jsme se pomáhat a radit on-line, chodili jsme často ven, abychom se mohli s dětmi potkat. Když jsme konečně otevřeli, klienti nám vyprávěli, co vše prožívali. Bylo nám to líto. Určitě se míra domácího násilí v té době výrazně zvýšila.

Jaké máte plány do budoucna?
Ráda bych se zkusila dostat na vysokou školu v oblasti sociální práce nebo pedagogiky. Zatím to ale musí počkat. V Kruháči totiž na chvíli končím, protože se stávám pěstounkou svých dvou neteří, které se ocitly ve složité životní situaci. Pak plánuji návrat do Kruháče a dál se uvidí.