Jít s davem umí každý osel, říká Dalibor Dědek, zakladatel firmy Jablotron

Zdroj: DeníkProč právě alarmy?
Původně jsme začali s průmyslovou automatizací a zkrachovali. Než abych musel vysvětlovat rodičům a tchyni, že přišli o baráky, které zastavili na úvěr, tak jsme se pustili do výroby alarmů. Inspirací byla malá privatizace a úplná amnestie začátkem 90. let. Dá se říci, že nouze naučila Dalibora houkat.

Když jste společnost v roce 1990 zakládal, pracoval jste s výhledem desetiletí?
Ne, s výhledem na celý život. Chtěli jsme světu dokázat, že Češi dokážou vyrábět světovou elektroniku, která má šmrnc.

Kam až vaše představivost dosáhla?
Vzali jsme si do hlavy, že vybudujeme firmu, která bude mít celosvětové renomé.

Mladá triatlonistka prozřela. Už mě nesvazuje strach z jídla, říká sportovkyně

Hodně se lišíte od jiných vlastníků společností či top manažerů, neustále zdůrazňujících svou vytíženost a namáhavou práci. Čím to je?
Tím, že jsem od narození aktivní lenoch. Nikdy mě nebavilo jít se stádem a řídit se módními trendy. Když všichni dělali drátové alarmy, my přinesli bezdrátové. Když se módou staly malé mobily, my vydělali stovky milionů výrobou velkého stolního mobilu. V době, kdy ještě nikdo neměl ponětí o internetu věcí, tak už bylo možné ovládat naše alarmy z internetu a z mobilů. Když se ostatní zhlédli ve složitém a ještě složitějším ovládání výrobků, my šli za jednoduchostí. Neděláme inteligentní domy, ve kterých se člověk cítí jako poslední hlupák. Děláme výrobky pro domy, ve kterých se člověk má cítit doma.

Co dle vás rozhodlo, že jste se v relativně krátké době po založení firmy stal Podnikatelem roku?
V roce 1994 většina tehdejších „významných“ podnikatelů jen dokončovala rozkrádání a devastaci původních státních podniků. Těch, co něco opravdu budovali, bylo jen pár.

Co považujete za nejdůležitější body své profesní dráhy?
Asi prvním zlomem bylo poznání, že lidský život má smysl, jen pokud je užitečný jiným. No a pak jsem se musel těžce učit naslouchat jiným. Byl jsem vždycky hodně netrpělivý…

Čím se řízení úspěšné společnosti v reálu liší od představ, které jste měl ještě před začátkem podnikání?
Já žádné představy o řízení firmy neměl. Já ji zakládal s tím, že si tam v klidu budu dělat zajímavé vynálezy. Ale nenašli jsme nikoho, kdo by to řídil, a tak jsem se stal z donucení věčným amatérem v oboru řízení lidí. A nakonec si myslím, že jen tak to člověk může dělat upřímně a dobře. Jak si začne hrát na profesionála, stane se z něj nafoukaný hlupák a z firmy zkostnatělá korporace.

Sociální sítě dělají z lidí otroky informační laviny, říká terapeut Matěj Krejčí

Kdo vám za 30 let fungování firmy nejvíce pomohl?
Já měl celý život ohromné štěstí na lidi kolem sebe. Můj táta mě naučil to nejdůležitější umění – umět si poradit. Manželka a děti mi dali výborné rodinné zázemí. Potkal jsem tisíce perfektních zaměstnanců, obchodních partnerů, montérů a skoro každý z nich mi v něčem pomohl. A ve chvíli, kdy jsem pochopil, že už se stávám víc brzdou než tahounem, jsem získal kolegu Jarolíma, který velmi úspěšně převzal kormidlo.

Co jste se o sobě dozvěděl za posledních 30 let?
Že mám ještě pořád co poznávat. Jaké jsou nejcennější vlastnosti pro vybudování a stálý rozvoj businessu, který existuje již 30 let? To naštěstí nikdo neví. Na úspěch v podnikání není žádný osvědčený recept jako třeba na makové buchty. Existuje nespočet cest, je ale potřeba dobře si hlídat, že se člověk nelopotí špatným směrem. Někdy je prostě potřeba říci „tudy cesta nevede“ a začít jinak.

Jaká byla nejnáročnější a naopak nejradostnější chvíle během vašeho podnikání?
Já si každý večer ukládám do paměti jen to hezké, co jsem ten den prožil. Takže když se ohlédnu zpátky, můj život byl úžasný. Lituji každého, kdo si do paměti ukládá to špatné, co zažije…

Pokud se ohlédnete zpět, co byste udělal jinak?
Nic. Tahle otázka mi totiž nedává smysl. Já raději sním o budoucnosti, než abych zbytečně bloumal nad tím, co by asi bylo, kdyby bylo bývalo…

Největší úspěch?
Potkávat spokojené lidi, kterým jsem byl nějak užitečný…

Co byste doporučil začínajícím podnikatelům?
Aby se nebáli snít a nebyli líní své sny naplnit.

Nebrečím a práce se nebojím, přesto mi hraní chybí, říká liberecký DJ

Je zajímavé, že úctyhodné charitativní projekty a aktivity Nadace Jablotron nejsou zaměřeny do hvězdných a široce viditelných oblastí, ale tam, kde je jich zapotřebí. Čím se při jejich výběru řídíte?
Stanovili jsme si už v počátku priority – vzdělávání, zdravotnictví atd. Ale reálný život je jiný. Když vidíte z okna, jak auto porazí na přechodu tátu s kočárkem, tak vás okamžitě napadne, že je potřeba osvětlit přechody. A podobně to bylo s ubytovnou pro bezdomovce, kostelem v Hejnicích, Domovem pro seniory, s Prezidentskou chatou, Jizerskými loukami.

Nadace Jablotron na prospěšné aktivity rozdělila více než 200 milionů korun. Je to dost, nebo málo?
Je hrozně jednoduché reptat, že bychom se mohli mít lépe, ale je důležité pro to něco udělat. Smyslem toho být na světě je podle mě být užitečný, ať už se to týká podnikání nebo podpory těch, kdo ji potřebují.

Jaký máte výhled do dalších 30 let společnosti?
Proč jen 30? Když budou ve firmě šikovní lidé, tak bude fungovat a rozvíjet se pořád.

Co bude podle vás nejvýraznějším trendem ve vašem oboru?
Trendy ať se řídí průměrné firmy. Pokud má být Jablotron úspěšný, musí být úplně jiný, než je průměr. Úspěch se musí vysnít a potom odmakat svojí vlastní cestou. Jít s davem a říkat tomu trend, to umí každý osel.