Na vysokou školu jsem se dostal kvůli původu až napotřetí, říká Jan Hásek

Zdroj: Deník

Takže jste byl pro sklo předurčen…
Neřekl bych, že jsem od malička věděl, že budu se sklem pracovat, zajímaly mně i motocykly a jejich design. Na druhou stranu je ale fakt, že jsem byl prací se sklem obklopen v rodině. Otec voněl petrolejem od ryteckého stroje, kde třicet let ryl pro podnik Železnobrodské sklo. Děda Antonín měl až dávno po znárodnění doma k dispozici malou dílničku, kde zase pracoval pro tehdejší podnik Kavalier Sázava, který měl za socialismu pobočku v Držkově, dnešní Technosklo. Měl zde pouze jeden rytecký stroj a pískovačku, kde pískoval hlavně pro Kavalier a řešil malé zakázky pod povolením MNV. Na některých jsem se ještě před studiem podílel. Takže jsem znal pískařinu a rytí skla ještě před školou.

Vaši rodinu také zasáhla komunistická totalita?
Absurdita doby a komunistického režimu byla plná podivností. Můj děda Antonín měl zvláštní osud. S rodiči žil velice skromně v Plavech na Michovce v dřevěném malém domku. Měli takový, řekněme dnešní optikou, zlozvyk, že v zimě dávali v nádobách žhavý popel pod postele, aby zužitkovali teplo. Ale dům jim jednoho dne od toho chytil a shořel úplně na prach, byli bez pojistky. Jak prababička vyprávěla, zachránili jen nějakou peřinu a pár drobností. Během chvíle byli bez střechy nad hlavou. Takže můj děda poznal jako dítě tehdejší žebračenku, tedy povolení k žebrotě.

Ve sklářské škole probíhá výstava k výročí. Otevřená bude do poloviny srpna

Děda se ale nevzdal, vždyť Antonín Lejsek přece vedl úspěšnou firmu, je to tak?Rodina se přestěhovala k příbuzným na Lhotku, děda vystudoval sklářskou školu a začal rýt sklo. Své návrhy, které shledal zajímavými, vozil do Prahy na veletrhy. U stánku mu pomáhala jeho maminka, tedy moje prababička. Postupně si jeho díla všimli vlivní odběratelé a začali u něj nakupovat, později se u něho stavovali v malém obchůdku, který si zařídil v Plavech. Od žebračenky se vypracoval ke kapitálu. Přiženil se do Držkova, kde postavil malou firmičku o deseti až dvanácti zaměstnancích s vývozem do celého světa.

Jenže přišel rok 1948 a znárodnění. Jak se to odehrálo u vašeho dědečka?
Děda ve své firmě zaměstnal svého přítele, aby ten nemusel do války. Dal mu práci, na tehdejší dobu zajímavý výdělek. Dokonce takový, že si v sousedství postavil podobnou vilu jako jeho zaměstnavatel… A tenhle kamarád ho po letech osobně znárodnil. Přišel na něj se slovy: „Tak na Tebe, ty k…. kapitalistická došlo“… Děda se prý nejdříve udiveně smál, ale jen do chvíle, kdy ten druhý vytáhl stranickou legitimaci. Dědu to zlomilo. Pak 20 let platil ve svém domě, který postavil na pozemcích své tchyně, nájemné, a kde návštěvy STB byly běžností. Specialista, sklářský odborník, který by jinde a za jiné doby byl minimálně dílenský mistr, byl na dně. Ale neštítili se k němu jezdit pro rady, samozřejmě potajmu, aby se to nerozneslo. Nabídku emigrace nevzal, byl vlastenec.

V osmdesátých letech jste se dostal na sklářskou školu v Železném Brodě. Neměl jste strach, že váš původ může způsobit při přijímačkách potíže?
Na sklářské škole jsem osobně tlak politiky nepocítil, ač byla v skrytu silná, věděl jsem o tom z domova. Když jsem dělal přijímačky na sklářskou školu, ředitelem byl pan Miroslav Plátek, pamatuji si, že se nás do prvního ročníku hlásilo nějakých sto padesát. Uspět nebylo jednoduché. Protože jsem ale měl výtvarnou praxi z domova i z Lidové školy umění, v talentové zkoušce jsem byl třetí nejlepší. Byl jsem přijat, měl jsem radost já i celá rodina. A tak jsem studoval umění a řemeslo, které jsem už měl osahané, postupně u 5 profesorů, Plátka, Laštovičkové, Houserové, Krédla a nakonec u významné šperkařky Libuše Hlubučkové. Dílnu vedl Jiří Marousek.

Malebné město na řece Jizeře: Navzdory názvu Železný je Brod spíše skleněný

Ale pak jste přece jen narazil na komunistickou totalitu i sám osobně. Na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze Vás vzali až napotřetí. Jak to probíhalo?Musím poděkovat za to, že na střední škole mi nikdo klacky pod nohy neházel, to se objevilo až právě při přijímačkách na výšku. Přihlášku jsem si podal do ateliéru, který se posléze jmenoval Kov, šperk, glyptika a medaile u pana profesora Růžičky. Na konání talentové zkoušky jsem odjel na několik dní do Prahy. Samozřejmě jsem pokukoval, co tvoří další uchazeči a tam jsem poznal Pavla Kopřivu, se kterým jsem se spřátelil. Když jsme viděli práce ostatních, říkali jsme si, že na tom nejsme úplně nejhůř, že to dáme. Pavel mi ale říkal, že už tady je podruhé. Já na to, že to je zajímavé, vždyť měl opravdu povedené práce. A on na to, že ještě uvidím a když jsme se loučili, říká ahoj za rok. Nemýlil se. Dostali jsme oba dopis, že talentovou zkoušku jsme úspěšně složili, ale že byla dána příležitost jiným. V mém případě jsem se údajně dělil o třetí místo se slovenskou kolegyní a byla dána přednost jí. To byl verdikt mého odvolacího řízení vznesený z tehdejšího ministerstva školství.

Co jste tedy rok dělal?
Nejprve jsem si zajistil odklad vojny a to díky výsledkům přijímacích zkoušek, které ukazovaly, že na vysokou školu mám. Využil jsem nabídky a nastoupil do tehdejšího Domu pionýrů a mládeže (dnešní Středisko volného času Mozaika – pozn. redakce) jako záskok za mateřskou dovolenou, metodický pracovník pro práci s papírem a dřevem. Potom, co mi skončila pracovní doba, chodil jsem do sklářské školy do kroužků modelování pod vedením pana Ladislava Olivy seniora, který mi dal ohromné základy v modelování portrétů a na malbu k malíři Janu Novotnému. Doma jsem si připravil provizorní ateliér a neustále se zdokonaloval na další přijímací zkoušky. Maloval nebo modeloval jsem portréty mnoha lidí v Držkově.

Byly druhé přijímačky jiné?
Zase jsem se tam potkal s Pavlem Kopřivou. A zase podobný pocit. A dopadlo to zase stejně, což rozčílilo i pana profesora Růžičku s tím, že mu odpírají ty nejkvalitnější studenty. Nám přišel dopis s velice podobným textem jako po prvních přijímačkách. Až časem jsem zjistil, že za vše může můj původ a dědečkovo prvorepublikové podnikání, respektive, že tyhle skutečnosti nemohli přenést přes srdce na ministerstvu. Naštěstí se za mě na Vojenské správě přimluvil jeden náš soused, takže mi dali na poslední chvíli poslední odklad vojenské služby.

Rezervace v Železném Brodě získává hezčí tvář, vzniknou i parkovací místa

Tak asi přišla poslední šance se na vysokou školu dostat?Určitě. Ale pan profesor Růžička mě v tom podpořil, prostě mě chtěl mít ve svém ateliéru. A tak jsem šel k přijímačkám už potřetí. V roce 1989 jsme byli přijati jen dva. Pavel Kopřiva a já. To byla obrovská satisfakce za to dvouleté snažení. S Pavlem nás pojí dodnes velké přátelství a kolegialita, vždyť dnes jsem ředitelem na sklářské škole v Železném Brodě a on v Kamenickém Šenově. A tak si dnes předáváme zkušenosti i v tomto. Vyplatilo se vytrvat, neboť náš ateliér, po revoluci a vypsání konkurzů na VŠUP převzal politicky rehabilitovaný sklář Jiří Harcuba a šperkař V. K. Novák.

Jan Hásek

Již v průběhu studia na UMPRUM pod vedením obdivovaného profesora Jiřího Harcuby a současně i u profesora V. K. Nováka zaznamenal Jan Hásek několik významných úspěchů jak na domácí tak i na zahraniční umělecké půdě.

V roce 1992 byl Jan Hásek vyzván k obhájení členství v Asociaci umělců medailérů Praha, kam byl přijat v souvislosti výběru svých prací, portrétní lité medaile a rytého intaglia „Jan Amos Komenský“ do kolekce reprezentující Českou republiku na světové výstavě FIDEM Londýn, kam současně získal i stipendijní pobyt a se svým profesorem Jiřím Harcubou a britským profesorem Ronaldem Pennellem zde společně předváděli vznik medaile v rytém skle. Dalším, velkým mezinárodním úspěchem, bylo vítězství ve světové soutěži na výtvarný návrh ražené medaile na téma „Přírodní zdroje, populace a rozvoj“, která byla vyhlášena Královskou akademií věd ve Stockholmu v roce 1994. Tato medaile byla udělována švédským králem světovým vědcům za jejich přínosy v oblasti ekologie.

V roce 1995 Jan Hásek zaznamenal významné ocenění na domácí půdě, a to 1. místo v užší soutěži vyhlášené Kanceláří prezidenta České republiky v Praze, na návrh pamětní desky Prof. PhDr. Václavu Černému. Realizace díla byla součástí diplomové práce na VŠUP v Praze. Na vysoké škole si zároveň doplnil svou odbornou specializaci o pedagogickou.

V tvorbě se již přes 27 let věnuje především navrhování a autorským realizacím univerzitních a starostenských insignií, medailí, mincí a autorskému šperku s přesahy do volné plastiky a glyptiky. Po vítězství v celostátní soutěži na návrh a realizaci rektorského žezla Univerzity Hradec Králové v roce 2001 pokračuje v dlouhodobé spolupráci na realizacích dalších fakultativních insignií, v současnosti nejintenzivněji výtvarně spolupracuje s Českou mincovnou v Jablonci nad Nisou a s Národní pokladnicí v Praze.

V roce 2016 vznikla z dalších Háskových významnějších realizací „Medaile k 150. výročí Bitvy u Hradce Králové 1866 a k 60. výročí založení pobočky České numismatické společnosti v Hradci Králové“. A v roce 2019 realizace celoskleněných šperků, náhrdelníků „Torques+ I a II“ a kravata „Teleskop“, v rámci účasti na VIII. Letní sklářské dílně (LSD) v Železném Brodě. Svá díla vystavuje především na společných oborových výstavách v České republice i v zahraničí, je dlouholetým členem Asociace umělců medailérů v Praze. Své nejvýznamnější realizace většinou získal četnými účastmi v soutěžích. V autorské tvorbě využívá tradičních i nejnovějších technik a technologií.

Souběžně s vlastní tvorbou se přes 24 let věnuje středoškolské pedagogické činnosti a předával tak zkušenosti ze své široké tvorby především ve třech zaměřeních Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě, které donedávna výtvarně vedl v průběhu svého působení, konkrétně: Kompletně Design technickodekorativního skla a skleněných figurek (1997-2019) a zároveň podílem na výtvarném vedení Design šperku, bižuterie a módních doplňků (2007-2014) a poté zároveň podílem na výtvarném vedení Ryté a reliéfní sklo (2014-2018). Od svých svěřených žáků také vyžaduje maximální disciplínu a motivuje je k četným výtvarným aktivitám, především účastem na soutěžích a přehlídkách. Řada studentů již takto získala významná ocenění, což je pro ně často prvním krokem do světa reálné praxe a vlastního uplatnění na trhu práce. Ti nejlepší pokračují studiem na vysokých školách uměleckého či pedagogického zaměření.