Jak se člověk stane hrázným?
U mě to byla spíš náhoda. Pocházím z Josefova Dolu a po základní škole jsem začal chodit do Jablonce na gymnázium, ale to mě absolutně nebavilo. Po dvou letech studia jsem objevil nový, v té době doslova experimentální obor vodař, který založilo tehdejší ministerstvo lesů vod a strání. Tehdy se totiž nedostávalo pracovníků na pozice jezných, hrázných a podobných profesí, které spravují vodní díla. Obor vznikl při vodohospodářské průmyslové škole ve Vysokém Mýtě. Jednotlivé studenty zaštiťovaly vodohospodářské podniky působící v regionech s tím, že poté garantovali pracovní umístění. Tady v Jablonci jsme odjakživa povodí Labe, tedy státní podnik Povodí Labe. Já byl z jeho jabloneckého závodu, tehdejším ředitelem byl pan inženýr Sobota. Ke konci studia jsem měl velké štěstí. Tehdy se budovala josefodolská přehrada a tak jsem nastoupil do prvního místa právě tam. Krátce poté jsem ale odešel na vojnu a zase jsem měl štěstí. Ještě před koncem povinné služby mi podnik nabídl místo na přehradě v Jablonci. Tehdy se podnik nějak nepohodl s tehdejším hrázným a ten se posléze z Jablonce i odstěhoval. A tak jsem 1. října 1975 nastoupil na přehradu Mšeno.

close info Zdroj: Deník zoom_in Když jste tedy nastoupil, stálo ještě staré Mšeno, místo panelových domů tady byla vlastně vesnice, je to tak?
Vše se strašně změnilo. Na dnes známém místě U prutu stál domek hrázného. Tehdy byl podnik rozstrkaný po Jablonci. Kanceláře byly ve vodárně u nádraží, část provozu byla na Pražské ulici, tam byly kanceláře stavebně technické činnosti a mechanizace a hrázní byli u vody. Když jsem nastoupil, jezdil jsem motorkou, dostal jsem Jawu. Ale třeba v zimě, protože pod jabloneckou přehradu patří i dvě menší nádrže na Bedřichově, jsem jezdil normálně městskou hromadnou dopravou, jednou týdně, měl jsem to naplánované většinou na pátek. To samé k údržbě vtokových štol do Loučné a do Pasek. Vydržel jsem na jablonecké přehradě až do konce roku 2020. Takže pětačtyřicet let. Za tu dobu se mnohé změnilo, hlavně v technickém vybavení.

Vydržet na jednom pracovním místě pětačtyřicet let, to se moc nevidí…
Když jsem šel žádat o důchod a přinesl doklady, paní se smála a vrtěla hlavou, že s tím se ještě nesetkala.

Zjevně vás tedy práce bavila?
Člověk měl své povinnosti, které nemohl odfláknout. Ale jinak vám do práce nikdo nekecá. Naplánovat si práci jsem si mohl v podstatě podle sebe, podle svých potřeb. Samozřejmě muselo být hotové vše podle interních předpisů, které má každá přehrada. Každý měsíc jsem měl naplánované, co který den udělám. Vše bylo ale samozřejmě závislé na počasí. Měl jsem v plánu natírání zábradlí, ale protože pršelo, musel jsem práce přehodit. Většinu těch let jsem měl pod sebou ještě další lidi, jednoho, dva i více. Nemohl jsem přece pracovat 24 hodin, jako hlavní hrázný jsem měl své zástupce. Výhodou téhle práce ale byla taková jistá svoboda.

V čem tedy vaše práce přímo spočívala?
Některé věci se musely dělat každý den, třeba měřit hladinu, přítok, odtok, srážky. V zimě se měří výška sněhu, tloušťka ledu, v létě zase průhlednost vody, teploty. Vše se zapisuje a v jistý čas posílá na dispečink, kde se soustřeďují údaje z celého povodí. Jednou za měsíc jsem musel odzkoušet funkčnost všech mechanizmů hráze, šoupat a podobně. Důležité jsou i pravidelné obchůzky přehrady. Kontroluje se tak stav stromů, kvůli tomu, že přehrada Mšeno je na okraji města, dochází také k nehodám nebo vandalismu. Což znamená, že ty obchůzky byly náročnější, než jaké mají hrázní třeba na Souši, která je skoro uprostřed lesů a není na ní rekreační ruch. Povodí má v okolí přehrady i své pozemky, což v létě znamená jejich sekání, úpravu cest, porostu, úpravy zábradlí. V zimě zase provádíme kontroly a opravy ve štolách, odklízíme sníh. A samozřejmě je potřeba starat se o techniku, tedy služební auto, traktor, sekačky, křovinořezy.

Zažil jste někdy i kritické situace na přehradě?
Za mou dobu tekla voda dvakrát přes přelivy, což znamená, že přehrada byla absolutně plná. Zažil jsem velkou vodu v srpnu roku 1978. To byla asi největší voda, kterou pamatuji. Tehdy jsme se jeli podívat do Železného Brodu a tam byl metr vody na autobusovém nádraží. Teklo přes přelivy, byl to fakt docela fofr. Sloužilo se ve dne v noci, neustále ve spojení s povodím. Ještě jednu krizovou situaci jsem zažil v roce 1982 nebo 1983, kdy přišlo prudké mohutné tání, roztrhaly se ledy a hrozilo, že kry ucpou přelivy. Tenkrát jsem dostal pochvalu, že jsem jako vrchní hrázný situaci zvládl tak, že jsem odpouštěl vodu ve správný čas. Pak to teklo ještě jednou, ale v letech 2000 a 2001 se postavila injekční štola pod hrází a museli jsme vyzkoušet, jak se bude chovat při maximální naplněnosti přehrady. Nechali jsme přehradu v březnu naplnit táním a nechali jsme ji týden úplně plnou a ve štole jsme měřili tlaky a průsaky. Pak se samozřejmě udávaly nehody na přehradě například utonutí. Jednou také bouchl blesk do věžičky na hrázi.

Jablonecká přehrada je unikátní tím, že leží přímo na okraji města. Je unikátní ještě jinak?
Jde o jednu z nejdelších hrází tohoto typu, někdo říká v Evropě, jiný, že ve Střední Evropě. Měří na délku 425 metrů. Tento typ vymyslel inženýr Otto Intze z Cách, což byl takový otec kamenných přehrad. Přehrady typu Intze najdeme i v okolí, třeba v Bedřichově nebo v Liberci. Intze spolupracoval i na výstavbě hráze na Souši. Ty přehrady pěkně vypadají, je vidět, jak si s těmi kamenickými prvky pohráli. Další zajímavostí přehrady Mšeno je fakt, že chrání Jablonec ze tří stran. Leží na Mšenském potoce. Jabloncem ale protéká také Bílá a Lužická Nisa. Ty jsou převáděny soustavou štol do přehrady.

Je tedy Jablonec chráněn proti povodním dokonale?
Tomu napomohla až výstavba kontroverzně přijaté povodňové štoly. Já tvrdím, že význam má a to velký. Požadavek na její výstavbu tehdy přišel od města. V roce 2010 velké povodně řádily na Liberecku, třeba Chrastava to odnesla strašně. Výpočty se zjistilo, že kdyby tolik vody spadlo na druhé straně Jizerských hor, tedy směrem k Jablonci, samotná přehrada by ten nápor také nezvládla. Stačilo, aby se ten déšť posunul o pět kilometrů a celý Jablonec by byl pod vodou, na taková kvanta srážek není sama přehrada projektovaná. Mšenským potokem se mohly z přehrady vypouštět maximálně dva kubíky, díky štole patnáct. Doufám, že nikdy nebude potřeba využít plnou kapacitu štoly, ale je to sichr.

V roce 2020 jste odešel do důchodu. Jak se předává taková pozice jako je hrázný?
Půl roku jsem nového hrázného zaučoval, vše mu ukazoval.

Jaký byl poslední den v práci?
Smutný. Ale už jsme několik měsíců nebydleli v domě Povodí Labe, jen jsem sem zajížděl. Manželka si k tomu domu vytvořila silné pouto, vybudovala tam krásnou zahradu. Poté, co jsme se odstěhovali, ještě u našeho bývalého bydliště nebyla, sama říká, že by to neunesla. Vždyť jsme tam prožili nějakých 35 let. Měli jsme tam za tu dobu tři psy. Poslední, fenka kokršpaněla, jakoby náš odchod vycítila. Onemocněla a v podstatě jen pár dní před stěhováním jsme ji museli nechat uspat. Do nového bytu psa nechci, nemám rád, když je takový tvor zavřen v bytě, to je trápení. Ještě po více než roce mě ale překvapují lidé a to i naši známí. Mnoho jich ještě nezaregistrovalo, že hrázným už nejsem. Potkají mě a ptají se na stav přehrady.

Byl jste zvyklý 45 let pracovat na přehradě. Co děláte teď?
Každý den něco, třeba v úterý chodím do sauny, ve čtvrtek na dvě piva s přáteli. Ráno vstanu, posnídám, přečtu si noviny, kouknu na internet. V létě chodíme na procházky, jezdím s partou na kole. V zimě je to trochu horší, ale chodit se snažím stále. Za přehradou máme díky kamarádce zahrádku, tu obhospodařuje hlavně žena, ale já tam také něco kutím. Jednou dvakrát za měsíc zajdu na Povodí za kamarády. Nejsem ten typ, abych hnil u televize. Ne, že bych neměl čas, ale denní program mám nabitý.