A zavzpomínal opět mezi judisty. Pravidelně je v kontaktu s jabloneckým Judo klubem, a proto nechyběl ani na Velké ceně juda, která se konala tradičně v městské sportovní hale. A bylo vidět, že ho každý rád vidí a že má mezi členy hodně kamarádů a také odchovanců. A ti mu upřímně blahopřáli k jeho významným kulatinám. Plný síly a elánu oslavil nedávno devadesáté narozeniny.

Jaké tedy byly vaše začátky?
Začínal jsem v Praze, v horním patře v Kotvě, kterou spíš známe jako obchodní dům. Tam působila sportovní společnosti, která tehdy za peníze vyučovala různé sporty, mezi nimi i judo. Cvičili jsme dokonce i na střeše. Když bylo ošklivo, tak jsme byli uvnitř.

Kdo měl tehdy o cvičení zájem?
Účastnili se ho většinou vojáci, starší pánové, kteří trochu potřebovali oživit svoji kondičku a sportovní dovednosti. Tak si to tam přišli vyzkoušet a potrénovat.

Proč jste se rozhodl pro judo?
Víte, že ani nevím? V nabídce bylo více sportů, dokonce se tam i stepovalo. Ale mně se nejvíc zalíbilo judo.

Zakladatel a pamětník jabloneckého juda Václav Vrkoč, který ještě před dvěma roky učil žáky, jak se dělá kotrmelec a předával jim své zkušenosti.A v této společnosti jste závodil?
Ne, to ne. Setkal jsem se tam ale s mládencem, který judo dělal výborně. A navrhl mi, abych přešel do ČAKu, tedy Českého atletického klubu, který působil na pražských Vinohradech. Trénovali jsme v sále bývalého nočního podniku, velké prostory, kde se také dělal box nebo řeckořímský zápas a další podobné sporty.

A tak jste začal chodit do ČAKu?
Ano, moc nás nebylo, ale tréninky vedl dokonce tehdy čerstvý mistr Evropy Písařík. Občas jsme trénovali s těmi, kteří dělali řeckořímský zápas, když se nás, judistů, sešlo málo. Mezi nimi byl další mistr Evropy Růžička. Takže tehdy samá velká jména.

Jak dlouho jste se v Českém atletickém klubu judu věnoval?
Až do svého odchodu na vojenskou službu. Trenér Písařík se snažil dostat mne na vojně do nějakého sportovního klubu, ale to se nepovedlo. Takže jsem si vojnu odsloužil.

Po vojně jste pokračoval?
Už na vojně jsem se chtěl k judu vrátit. Ale sloužil jsem v Liberci na letišti a tam to bylo dost složité. Nebyla k dispozici pořádná, velká žíněnka, nebyla kimona. To moje mi ušila maminka ze starého prostěradla.

Vrátil jste se pak do Jablonce?
Ano, dostal jsem práci v bývalých Autobrzdách. A na Okresním výboru ČSTV jsem začal shánět informace kolem juda. Hlavně jsem dostal kontakt na Zdeňka Blažka, který měl také o judo zájem.

A v té době jste také závodil?
Byl jsem na tom celkem dobře, měl jsem oranžový pás. Byl jsem trochu otrkaný mezi judisty, nějaké úspěchy byly.

Judo v Jablonci jste tedy založil společně se Zdeňkem Blažkem?
Ano, společně jsme v Jablonci dali judo dohromady. K tomu jsem ještě závodil. Absolvoval jsem různá školení. Byl jsem i trenérem, rozhodčím a vším, co bylo kolem juda potřeba. Dělal jsem rozhodčího I. třídy a rozhodoval na mnoha závodech, které se tehdy v republice konaly.

Co na to vaše rodina?
Manželka se občas zlobila. Moc jsem doma nepobyl. Když jsem nebyl pryč jako rozhodčí, tak jsem byl na tréninku.

Jaké byly jablonecké judistické začátky?
Nejprve jsme museli najít místo, kde bychom mohli trénovat. A to se nám povedlo u řeckořímských zápasníků. Ti měli velkou žíněnku a my jsme ji taky potřebovali.

Byl v těch letech o judo zájem?
Snažili jsme se ho spolu ze Zdeňkem propagovat. Vystupovali jsme na různých akcích a předváděli, co vlastně judo je. A povedlo se nám, že se přihlašovali stále další zájemci.

Kolik roků vlastně už mezi judisty v Jablonci působíte?
Tady to bylo od roku 1950. Judo jsem dělal nepřetržitě a jsem rád mezi judisty i nyní.

A bylo to vždycky jen judo?
Věnoval jsem se také plavání. S bazénem to ale bylo v Jablonci složité. Byl otevřený jen tehdy, když měli uhlí. Ale judem jsem žil.

A kde jste v Jablonci trénovali?
To byl už tehdy problém a vlastně trvá dodnes. Pořád nás, judisty, někam stěhují a svoje místo vlastně zatím nemáme.

Co říkáte současnému judu?
Je o něj stále větší zájem, to je dobře. Má lepší podmínky a ty se projevují i ve výkonech.

Kdy jste skončil aktivní judo?
Není to tak dávno, před dvěma roky jsem trénoval žáky. S dětmi je to spíše hra, některé neumí ani kotrmelec.