Tak lze stručně shrnou prvotinu Kláry Aycox, která se sice narodila v Praze, ale nakonec se usadila právě na severu Čech. Knihu psala tři měsíce, každý den přibližně jednu kapitolu. „Olivera Pecha si musíte zamilovat, protože je dětsky naivní, odvážný, má vlastní morální kompas. Zároveň se vrhá do všeho po hlavě, nemá jasno v osobních vztazích a zákony vnímá jen v relativní rovině,“ řekla o hlavním hrdinovi autorka v rozhovoru pro Deník.

Klára Aycox
Narodila se 18. dubna 1983 v Praze.
Vystudovala Pedagogickou fakultu Technické Univerzity Liberec.
Je učitelka.
Její zájmy jsou: Kolo, běh, knihy

Proč jste si pro svou knižní prvotinu vybrala detektivní žánr?
To je prosté, miluji detektivky! Sdílíme tuto zálibu s manželem i s nejstaršími syny, pro které jsem primárně chtěla ten úplně první příběh napsat. Vtipné je, že ani jeden z nich ještě Pecha nepřečetl. Pořád se utěšuji, že mají celý den co dělat díky distanční výuce, protože nějakým záhadným způsobem mají mnohem víc práce než při běžné docházce. Jestli to nepřečtou ale ani v létě, začnu si to brát osobně (smích).

Jak se zrodil nápad zasadit děj do míst, která jsou vám blízká, známá?
Psát jsem začala v zimě, všude kolem trasy jedenáctky ležely hluboké závěje a shlížela jsem na ně z tramvaje cestou do Jablonce. Říkala jsem si, jak dlouho by trvalo, než by se našlo v těch opuštěných zatáčkách, kudy nevede do lesa ani pěšinka, tělo. Pak už to šlo samo.

Zdroj: DeníkV románu reflektujete i vážná témata jako xenofobie, rasismus. Máte s tím vlastní zkušenost?
Všichni máme s xenofobií vlastní zkušenosti, všichni máme v rodině nebo mezi známými někoho, kdo si bere skupinu lidí do pusy způsobem, který konkrétní lidi uráží. Je to u nás už taková norma, že se nad tím málokdo pozastavuje. Často se mi stává, že přede mnou cizí člověk vyřkne nějakou rasistickou narážku a automaticky předpokládá, že mám stejné přesvědčení, že „si rozumíme“.
Můj tchán je Afroameričan s kořeny v Georgii, rodiče mojí tchyně jsou ze Skandinávie, naše tři nejmladší děti jsou různou mírou podobné střídavě tatínkovi a mně. Jedna z dcer byla ve školce terčem rasisticky motivované šikany od stejně starého dítěte. Vnímám tohle téma velice citlivě.
Můj osobní nejhorší zážitek se odehrál v nočním autobuse na pražskou Ruzyni. Měli jsme letět na svatbu manželovy sestry, já byla v šestém měsíci těhotenství a stavěla jsem se mezi manžela, který držel spící dceru, a sotva dvacetiletého opilého nácíčka s kudlou, který se snažil na manžela vystartovat. To se vám postaví jakékoli představy o světě na hlavu.

Nebudeme čtenářům hodně prozrazovat, ale hlavní hrdina není typický kladný detektiv, přesto má něco do sebe. Jak byste ho charakterizovala?
Olivera Pecha si musíte zamilovat, protože je dětsky naivní, odvážný, má vlastní morální kompas. Zároveň se vrhá do všeho po hlavě, nemá jasno v osobních vztazích a zákony vnímá jen v relativní rovině.

Měla jste od začátku jasno, jak příběhy jednotlivých hrdinů dopadnou?
Neměla, prožívala jsem vlastní proces psaní napnutá jak kšandy a modlila jsem se, aby se mi ty příběhy podařilo ke konci uzavřít a pospojovat tak, abych s nimi byla spokojená. Když se to podařilo, měla jsem ze sebe ohromnou radost. Je to návykové, ale taky docela stresující, teď už si sem tam něco i plánuji (smích).

Jaké máte rozpracované další projekty? Plánujete volné pokračování Pecha, nebo to je pro vás uzavřená kapitola?
V redakci Hostu teď čeká rukopis, ve kterém by se mladá vyšetřovatelka moc ráda pustila do velkého případu. Některé postavy zůstávají, některé nedořešené záležitosti by se mohly uzavřít. Uvidíme, jak to s ní dopadne, jestli to dotáhne do knihy. V prostředí Liberecka zůstávám i dál, mám rozpracovanou sérii s jednou z vedlejších postav z Pecha. Ta má trochu klidnější tempo a zaměřuji se zase na jiné společenské problémy. V létě jsem také dopsala knihu o dívce z dětského domova, ale vůbec netuším, jestli ji nakladatelství přijme, nechám se překvapit.

Čím byste čtenáře navnadila, aby v záplavě detektivek a thrillerů sáhli po vaší knize a přečetli si jí?
Hmm… Já jsem ještě z generace, která se neumí sama pochválit… Objektivně vzato, pohybuji se v mantinelech uvěřitelnosti, ale asi byste o knize neřekli, že je suchá, nudná, že je děj předvídatelný. To poslední určitě ne (smích).

Naopak po jaké knize, autorovi sáhnete vy? Sledujete současnou scénu domácí literatury?
Mezi mé oblíbené autorky patří třeba Viktorie Hanišová, Petra Dvořáková, Petra Soukupová, Tereza Boučková, Radka Třeštíková. Potrpím si na silné životní příběhy, pokud možno bez patosu. Z překladové literatury bych vybrala Stinu Jackson nebo Gillian Flynn. Ale abych nejmenovala jen ženy - ačkoli sevřenější, domácí témata u mě vítězí - čtu také české detektivky, naposledy Nejhorší obavy od Michala Sýkory nebo Promlčení od Jiřího Březiny.

Nemrzí vás trochu, že kniha vyšla v době, kdy jsou uzavřená knihkupectví a nemohou proběhnout hromadné akce jak křest knihy a besedy?
Mrzí!

Jaké jste zažívala pocity, když jste držela v ruce hotovou knihu?
Já ji paradoxně držela v ruce jako jedna z posledních - právě kvůli zavřeným knihkupectvím. Chodily mi fotky od známých, jak už ji mají doma, a já se snažila uhodnout, jak je ve skutečnosti asi tlustá (smích). Čekala jsem na autorské výtisky a to bylo doma radosti, když dorazily. Kniha je moc krásná, za obálku vděčím grafičce Evě Veselé.


Na Databázi knih máte vysoké hodnocení, 90 %. Sledujete ohlasy na vaši prvotinu?
Jsem ráda za každou zpětnou vazbu, nejvíce mě samozřejmě zajímá, jak se pozdává libereckým a jabloneckým, obyvatelům Turnova a Plzeňákům. U posledně jmenovaných se vždy ptám, jak se jim zamlouvá Mína a její dialekt.