Ve svém výzkumu se zaměřuje na vývoj chirurgických nanonáplastí a společně s kolegou Jakubem Erbenem absolvovala stáž na Wyssově institutu při Harvardově univerzitě, kde se zapojili do vývoje umělé ledviny. „Snažím se naše nápady prezentovat veřejnosti. Šířit osvětu, která by pomohla české společnosti. Je totiž potřeba, aby se česká společnost zbavila pocitu méněcennosti a znovu našla důvěru ve svoje schopnosti,“ řekla Klíčová.

Zdroj: DeníkCo pro vás znamená, že jste se dostala do žebříčku Forbes 30 pod 30?
Moc mě to potěšilo, a to hlavně z toho důvodu, že žebříček sestavují na základě nominací. Někdo z vašeho okolí vás musí přihlásit. Vím, že mě nominovali kolegové z naší katedry a tiskového oddělení Technické univerzity v Liberci. To, že se věnovali vyplnění dotazníku nad rámec svých pracovních povinností a že si mysleli, že bych si ocenění zasloužila, pro mě znamená opravdu hodně a já jim za to děkuji. No a když mi pak volali z Forbesu, tak jsem zrovna řídila a musela jsem zastavit, abych si ten pocit užila. (smích)

V žebříčku jsou influenceři, herci, podnikatelé a pak vy – vědkyně. Neměla jste pocit, že trochu vyčníváte z davu?
Já si právě myslím, že je na čase věnovat více pozornosti i našim českým vědeckým nápadům. Rozumím, že sportovci či herci jsou více na očích. Na druhou stranu vzhledem ke kolikrát výraznému a nevhodnému narušení jejich soukromí není o co stát. Je ale potřeba si uvědomit, že někteří z nás vědců vyvíjí stejné „heroické“ úsilí, jako když se sportovci připravují na důležité závody. I my reprezentujeme Českou republiku, jezdíme na zahraniční konference, kolikrát na úkor vlastního volného času vyvíjíme nové produkty a technologie, které by mohly pomoci nám všem. Je důležité o tom mluvit, a proto jsem vděčná za snahu naše nové nápady trochu medializovat. Lidé mohou vidět, že se snažíme, co to jen jde! (úsměv)

Díky jakým aktivitám jste se dostala do žebříčku?
Jsou to nejspíš dvě činnosti, a to vývoj nových nanovlákenných krytů pro prevenci komplikací po operacích střev a také vývoj orgánů na čipu na Harvard Medical School. Osobně si myslím, že jsem získala ocenění i za to, že se snažím naše nápady prezentovat veřejnosti. Šířit osvětu, která by pomohla české společnosti. Je totiž potřeba, aby se česká společnost zbavila pocitu méněcennosti a znovu našla důvěru ve svoje schopnosti.

Žena-vědkyně, spojení, které by ještě na začátku 20. století vyvolalo nevěřící úsměvy na tváři. Jak vnímáte sama sebe jako vědkyni? Setkala jste se někdy s předsudky?
Mám štěstí, nikdy jsem se se žádnými předsudky nesetkala. Jsem ale obklopena výjimečnými kolegy, mám je ráda. Jsme přátelé i v osobním životě a náš vedoucí je také člověk na svém místě. Věřím ale, že tohle nemusí být nutně standardem. V tomhle ohledu bych si moc přála stejné podmínky, jako mám já, pro všechny ženy ve vědě. Navíc jsem si teď uvědomila, že v oboru biomedicíny a tkáňového inženýrství je žen hodně, takže nijak nevyčnívám. Trochu výraznější byl rozdíl při mém studiu na Fakultě mechatroniky, informatiky a mezioborových studií, kde jsem získala inženýrský titul v oboru Nanotechnologie. Ani tam jsem se téměř nikdy s předsudky nesetkala, ale žen tam studovalo zoufale málo. Přitom téměř všechny přihlášené ženy studium úspěšně dokončily. V tomhle je také potřeba dělat osvětu, líbí se mi například iniciativa Czechitas analytičky Dity Přikrylové. Ukazuje, že IT obor je atraktivní pro ženy stejně jako muže, a to je potřeba zdůrazňovat i v dalších inženýrských oborech.

Můžete přiblížit svou cestu k nanovláknům? Měla jste k vědě blízko už jako dítě?
Jako dítě jsem chtěla být kosmonautka, lékařka a nebo prezidentka Spojených států amerických, pro což nemám žádné vysvětlení (smích). Nakonec jsem si to – až na tu prezidentku – vlastně i nepřímo splnila. Na začátku mé cesty k „nano“ rozhodně nebyly žádné ušlechtilé cíle. Zkrátka jsem po střední škole nevěděla, co bych chtěla dělat. Tímto bych mimochodem chtěla dodat sebevědomí mladším ročníkům. Je naprosto v pořádku, že po střední škole to člověk zkrátka neví. I proto jsem si zvolila nanotechnologie, které vám dávají neskutečnou volnost a trochu „tajemnost“. Nikdy nevíte, kam se věci v budoucnu posunou. Můžete pracovat v oboru ochrany životního prostředí, kde se používají nanovlákenné filtry, biomedicíny nebo spolupracovat právě na výzkumu vesmíru, kde mají ultralehké nanovlákenné materiály také svůj potenciál.

Na čem aktuálně pracujete? Jste stále v kontaktu s kolegy z USA?
Ano jsem, což je skvělé. Dále s námi aktivně spolupracují na poli orgánů na čipu. Orgán na čipu se totiž skládá ze tří částí. Představte si takový hamburger nebo sendvič – dvě housky a mezi tím sýr. Orgán na čipu má také tři části, dvě destičky (dvě housky), které jsou propojeny kanálky. Mezi destičkami je membrána (sýr), na tuto membránu se pak nasadí buňky, například lidské plicní. Díky tomu, že je orgán na čipu složen ze dvou destiček s kanálky, každou z nich může proudit něco jiného, jedním například krev a druhým vzduch. Celá struktura může být natahována a stlačována, takže buňky mají – v tomto případě, co popisuji – podobné podmínky jako naše plicní. A na Harvard si nás právě povolali, protože chtěli nahradit silikonovou membránu, kterou aktuálně používají, něčím vylepšeným. No a naše nanovlákna jsou díky své porozitě přirozenou membránou. Navíc některé druhy nanovláken jsou biodegradabilní, to znamená, že se po nějakém čase samy rozpadnou. V čipu tak zůstanou pouze rozrostlé buňky a zase se ve výzkumu posuneme blíže k simulaci tělních podmínek (v lidském těle se také přirozeně žádná silikonová membrána nevyskytuje).

Jak vzpomínáte na svůj pobyt na Harvardu?
Moc se mi tam líbilo, výzkumný ústav byl opravdu moderní. Profesor Ingber je obrovská kapacita, právě on je zakladatel oboru orgány na čipu a jeden z nejcitovanějších vědců na světě. Pracovat v jeho týmu pro mě byla opravdu čest, líbilo se mi jeho přemýšlení nad problematikou a myslím, že mě to zase posunulo. Navíc jedním z bonusů bylo, že nás zařadili do týmu Microengineering, který vedl Richard Novak. Jak už jméno napovídá, byl to rodilý Čech, který se s rodinou odstěhoval do Ameriky jako dítě, nicméně češtinu ovládal naprosto perfektně. To bylo příjemné překvapení. Pořádal pro skupinu různé menší akce jako procházky v přírodě nebo večeři u něj doma. Dokonce upekl typickou českou kachnu (úsměv).

V čem se univerzitní prostředí liší od toho českého?
Univerzitní prostředí se asi liší v tom, že se více snaží, aby byly vědecké objevy převedeny do průmyslu. Podle mě to představuje dobrý přístup. Všichni pracovali opravdu tvrdě, protože vlastně dělali na svém budoucím businessu.

Překvapilo vás něco, ať už mile či nemile?
Mile asi vše, Boston se mi moc líbil. A nemile hlavně americké ceny za jídlo a bydlení.

Jak vaši práci ovlivnila epidemie koronaviru? Je něco, co vám i dala?
Bohužel jsme stáž nedokončili. Výzkumný ústav se uzavřel, a tak jsme s Jakubem spěchali na jedno z posledních letadel do České republiky. Strávili jsme pak dva týdny v karanténě, takže jsem zase mohla začít hrát jednu počítačovou hru World of Warcraft, na kterou normálně samozřejmě vůbec nemám čas (smích). To spíš tak na odlehčení. Epidemie mi dala spoustu času v přírodě, začala jsem chodit na dlouhé procházky po Jizerkách. Máme tu opravdu krásnou přírodu.

Máte vytyčený nějaký cíl, sen, kterého byste ráda dosáhla?
Ráda bych uvedla naši nanovlákennou „náplast“ na trh, aby ji chirurgové mohli používat na pacientech, a abychom tak ukončili nepříjemné komplikace. Vývoj je dlouhý, spousta lékařů tomu věnuje pozornost, svůj volný čas. Ráda bych, aby to opravdu někam směřovalo a povedlo se nám přijít s novým produktem. Udělám pro to maximum.

Spolu s kolegou Jakubem Erbenem jste dostali přezdívku „Nanodvojka“. V čem je podle vás největší potenciál nanomateriálu?
Vážně? To je omyl, já jsem Nanojednička, Dvojka je Jakub (smích). Teď vážně, ten potenciál je obrovský. Moji kolegové pracují na řadě dalších aplikací pro medicínu. Například Petra Harciníková vyvíjí maloprůměrové nanovlákenné cévní náhrady, které na trhu rovněž chybí. Naopak Andrea Klápšťová zase vede dlouholetý výzkum na materiály pro léčbu glaukomu (zeleného zákalu), Jakub Erben vyvíjí umělý brzlík. Možností je spoustu a já se těším, co budoucnost přinese.

Markéta Klíčová pochází z České Lípy, po gymnáziu vystudovala obor nanotechnologie na Fakultě mechatroniky, informatiky a mezioborových studií TUL, kde získala inženýrský titul. Nyní je doktorandkou Fakulty textilní TUL, katedry netkaných textilií a nanovlákenných materiálů. Věnuje se výzkumu nanovlákenné dvouvrstvy, která usnadňuje hojení po operacích tlustého střeva. Za výsledky v tomto výzkumu získala mimo jiné Cenu publika v mezinárodním finále soutěže průlomových nápadů Falling Walls Lab v Berlíně v roce 2018.