Hlavně je ale sportovcem tělem a duší. „Na vodu jsem jezdíval zprvu turisticky, po přestěhování do Jablonce jsem ale vstoupil do oddílu Delfín a začal jezdit divokou vodu.,“ vzpomíná v rozhovoru.

Nejste rodilý Jablonečan, jak jste se sem dostal?
V roce 1980 jsem se přiženil na Malou Skálu, kde jsem žil po dobu studia na stavební fakultě ČVUT v Praze. Už během studií jsem byl na praxi u tehdejších Pozemních staveb v Jablonci. Po škole a po vojně v roce 1984 jsme tu získali byt a nastoupil jsem jako stavbyvedoucí.

Na jakých stavbách jste se v Jablonci podílel?
Měl jsem štěstí, že se v době mé profesní činnosti v Jablonci hodně stavělo. Možná by se dalo říci, že jsem se ve srovnání se svými kolegy účastnil asi nejvíce staveb v Jablonci. Moje úplně první stavba byla stavba hotelu Zlatý jelen, pokračoval jsem na dostavbě sídliště Mšeno, sídliště U Nisy, dostavba Jablonexu, Rehavital, Obchodní banka, nemocnice, sportovní hala, rekonstrukce divadla… Poslední velkou akcí byla přestavba Výstaviště na Eurocentrum. Podílel jsem se na rekonstrukcích mnoha starých domů v centru města.

Za mlada jste hodně „jezdil na vodu“. Sportoval jste i jinak?
Už na gymnáziu na Vysočině jsem hrál basketbal, ligu za Žďár nad Sázavou. K tomu jsem dělal, jak se dnes říká spoustu adrenalinových nebo outdoorových sportů. Lezení, voda, paragliding, běžky, kolo, později snowboard, rekreačně hokej. Na vodu jsem jezdíval zprvu turisticky, po přestěhování do Jablonce jsem ale vstoupil do oddílu Delfín a začal jezdit divokou vodu.

V jablonecké Základní škole Rýnovice hořela stará elektřina.
Evakuace žáků z Rýnovic nebyla cvičením. Ve škole hořely rozvody elektřiny

Jezdíte na vodu i dnes, kdy jste překročil šedesátku?
Samozřejmě. Většinu života jsem se věnoval kajaku a kánoi na divoké vodě. Před nějakými patnácti dvaceti lety jsem k tomu přidal jachting. Jezdím na expedice po celém světě, byl jsem např. v Kanadě, Norsku, v Asii, na Antarktidě plachetnicí, asi nejsilnější zážitky.

S vodáctvím jsou velké zážitky tak nějak spojeny. Na jaký zážitek si vzpomenete hned teď?
Hned po sametové revoluci jsme byli poprvé autobusem v Norsku s kánoemi a kajaky na tamních řekách. A téměř bez informací o nich, bez kilometráže. S námi jezdili i kamarádi turisté nevodáci, tak jsme je občas vzali na řeku, ne na dnešní raft, ale legendární Matyldu s veslama na přídi i zádi. U předního byl Jirka Prskavec nejstarší, děda dnešního olympijského medailisty Jirky Prskavce, já u zadního a mezi námi seděli ty nevodáci s pádly. Jirka míval v rozrušení takovou vadu řeči, trvalo mu trochu déle, než řekl, co měl na jazyku. A my jeli po té řece, něco tam hučelo a Jirka se na mě pořád otáčel a vypadal, že chce něco říct. Tak mu říkám: „Co chceš Jirko?“ A on pořád zadrhával a chvilku to trvalo a pak: „V-v-v-vodopád!“. Posádka se vyděsila, začali všichni pádlovat jako zběsilí… Na hraně jsme ale přece jen přirazili.

V jabloneckém Eurocentru vznikl v devadesátých letech dodnes oblíbený klub Na Rampě, s jehož začátky je vaše rodina také spojována. Jak to je?
Klub Na Rampě byl vlastně nejdříve komunitou lidí, jejíž duchovním otcem a zakladatelem byl Roman Rákosník, dnešní provozovatel kempu Sedmihorky nebo Petr Vobořil, dnešní jablonecký radní. Patřila tam i naše rodina, která se brzy po založení klubu podílela na kulturní náplni. Manželka Milena tam tvořila dramaturgii již pár let před vznikem rodinné firmy Sundisk v rámci stále fungujícího spolku Jabko (Jablonecká kulturní obec). Klub působil v pavilonu A bývalého výstaviště, dnes Eurocentra, již před jeho rekonstrukcí. V roce 2006, kdy se klub vracel do zrekonstruovaných prostor, převzala chod klubu společnost Sundisk, kterou mezitím založil můj syn se spolužákem s TUL Liberec.

Vy jste spoluzakládal i hudební kapelu Maršál Bazén. Hrajete dodnes?
Za mlada jsem hrával v různých kapelách, hrál jsem ještě i na vojně. Pak asi patnáct let nic, až začal hrát syn coby teenager na baskytaru a tak jsem vzal kytaru do ruky znovu i já. Tak nějak postupně vykrystalizovala kapela Maršál Bazén. Hrajeme v jádru bluesrock se stopami country, reggae, ska. Loni jsme slavili dvacet let. V některých letech jsme vystupovali několikát měsíčně, v poslední době spíše několikrát ročně. Jak kluci dospívali a měli děti , začalo být stále těžší najít společné volné termíny.

Poslední výstřely II. světové války na Tanvaldsku.
Kulturní akce padají. Nepojede Zubačka, zrušili poutě i Poslední výstřely

Jak už bylo řečeno, vy sám, ač jste dnes jednatelem, jste společnost Sundisk nezakládal, s nápadem přišel váš syn. Asi jste mu ale v začátcích podnikání pomáhal.
Sundisk byl obchodního rejstříku zapsán v roce 2004. Asi tři roky jsem firmě pomáhal s pozice tichého společníka, nadále jsem pracoval u velkých stavebních firem. Až od r. 2008 jsem se plně začal věnovat Sundisku.

Stavitelství jste ale zcela neopustil?
To ne, i většina provozoven Sundisku byla postavena či zrekonstruována pod mým řízením. Jako první z nich jsme v Sundisku postavili půjčovnu, servis a lyžařskou školu na Tanvaldském Špičáku, kterou jsme později prodali provozovateli celého areálu, TJ Bižu. Postupně jsme rekonstruovali různé ruiny kolem Jizery, zvláště na Maloskalsku penzion Křížky, Ubytovnu U Tlusťocha, Galerku Líšný, chatu Kopanina a další. Sundisk má kromě svých hlavních činností registrovánu i činnost, ale nenabízíme se aktivně na trhu.

Kde všude má dnes Sundisk své základny?
Historicky máme provozovny zejména v Libereckém kraji, kolem řek Jizery, Nisy, v Jablonci. V době jarní koronakrize při zavření všech provozů jsme budovaly nové základny- na Spálově, v Železném Brodě a také v Lednici na řece Dyji. Tam nám výrazně pomohla společnost AnnoVino, která dnes patří k největším producentům moravského vína a založili ji lidé Jablonečáci, viz zdejší pobočka Dům vína. Na jejich vinařství u Zámecké Dyje navazuje naše půjčovna.

Vaše společnost je známá jako půjčovna lodí a koloběžek. Jaké jsou další oblasti její působnosti?
Produkujeme eventy různého rozsahu pro firmy z České republiky i ze zahraničí, ale i řadu akcí ve vlastní produkci. Nabízíme celý balíček, tedy kreativní návrh, vlastní i externí ubytování se stravováním, program plný zážitků, zkušené instruktory i profesionální vedení složitějších projektů. Do koronakrize byla produkce eventů naším hlavním zdrojem příjmů.

Dagmar Havlová v České mincovně v Jablonci nad Nisou v roce 2012
Z archivu Deníku: Dagmar Havlová vyrazila medaili na počest Václava Havla

Jak na Sundisk opatření proti šíření koronaviru dopadlo?
Na několik týdnu se nám zcela zastavily příjmy. Navíc všichni firemní zákazníci zrušili nasmlouvané akce na celý rok. Museli jsme zcela přeskupit zaměstnance směrem k cestovnímu ruchu našim půjčovnám, ubytovacím a gastro provozům. Nikoho jsme nepropustili, léto plné českých turistů přineslo slušné příjmy, i když samozřejmě nenahradilo jarní výpadek.

Jak bude v Sundisku situace s celosvětovou pandemií pokračovat?
To samozřejmě nevíme nikdo, natož vláda České republiky. Naši firemní klienti opět pod vlivem posledního vývoje ruší plánované akce. Připravujeme se i na možné opakování jarní situaci, šetříme. Nejhorší jsou zmatená a stále měněná opatření, celkově nedůvěryhodný tok informací ze strany vlády.

Vy jste znám jako kritik české vlády i v oblasti jejího přístupu k malým středním podnikatelům. Co jí vytýkáte?
Vadí mě politika proti menším podnikatelům komplexně. Za zhruba sedm let vlády téhle koalice vznikla celá řada vyhlášek a zákonů, které znepříjemňují podnikatelům život. Nejvíce je vidět často diskutovaná elektronická evidence tržeb, tedy EET či hlášení DPH, je tu spousta další byrokracie i s ní spojených šikanózních kontrol. Kvůli koronaviru vláda, která deklarovala, jak je EET je přínosné a skvělé, systém vypnula. Tím přiznala, že to je zátěž a dnes to nikomu nechybí, zcela nesmyslný byl argument o „narovnání podnikatelského prostředí“..Ve vztahu podnikání x stát platí základní věc stát nemusí pomáhat, ale nesmí škodit.

Před nedávnem jste se stal předsedou představenstva zdejší Okresní hospodářské komory, poté i členem představenstva Hospodářské komory Libereckého kraje. Dá se takhle bojovat proti zákonům, které podle Vás omezují malé a střední podnikání?
HK ČR má mezi podnikatelskými sdruženími největší legitimitu, její status je na rozdíl od jiných zakotven v samostatném zákoně. Mimo řadu jiných odborných činností komora může na celostátní úrovni působit na tvorbu zákonů připomínkami a na všech úrovních komunikovat s příslušným vedením. Občas se podaří, že politici vezmou v úvahu obsah nějaké připomínky, ne jen politickou příslušnost autora.

V době sametové revoluce vám bylo třicet let. Jak jste tu dobu prožíval?
Dnes je mi šedesát, takže jsem prožil půlku života v tzv reálném socialismu, myslím, že mohu dost srovnávat. Na podzim osmdesátého devátého roku jsem byl šéf jablonecké pobočky podniku Pozemní stavby Hradec Králové. Měli jsme rozestaveno velké množství staveb, třeba Jablonex. Najednou to začalo, aktivně jsme se listopadových událostí účastnili. Různá setkání, generální stávka.. Měl jsem pod sebou asi dvě stě lidí, vyrobili jsme transparent a šli na tehdejší Rudé, dnes Horní, náměstí. Komunisté v mém závodě byli jen asi dva a varovali nás, ať na náměstí nechodíme, že se vše obrátí, zavřou nás, vyhodí z práce. Naštěstí se ukázalo, že ti klasičtí komouši už odpor nekladou a chytřejší stbáci už chystali pozdější privatizace. Přesto to bylo úžasné, demokracie, následující devadesátky byly nejsvobodnější roky, co tu byly.

Martin Bauer
• Narodil se 13. října 1959 v Kladně.
• Po vystudování stavební fakulty ČVUT v Praze působil ve vedení několika tuzemských i nadnárodních stavebních firem.
• Vedle sportu, zejména vodního a snowboardu, miluje také kulturu, hlavně hudbu, podílí se na chodu Klubu Na Rampě.
• S kapelou Maršál Bazén nedávno oslavil 20 let od založení.