Martinu Šípkovou znají především jablonecké děti. I když ty, s kterými před více než patnácti lety začínala, se blíží dospělému věku. Šest let totiž vedla Mateřské centrum Jablíčko, v současné době vede osmým rokem Středisko volného času Vikýř. Tahle její cesta přitom začala na Střední hotelové škole.

Máchovo jezero. Ilustrační fotografie.
K čemu moře? I u nás je krásně. Lidé obsazují kempy ve velkém

Jako malá jste se stala několikanásobnou mistryní republiky v kanoistice. Jak jste se k tomuto sportu dostala?
Já bývala silnější postavy a proto mě nechtěli na žádný sport. Táta dělal kanoistiku a tak mě přihlásil do oddílu. Přesně v den mých desátých narozenin jsem šla na svůj první trénink. Byl to jediný sport, kde má postava nevadila. Začala jsem zimní přípravou a rok na to už jsem vyhrála první mistrovství republiky. Prostě mi to sedlo, úspěchy byly obrovskou motivací pokračovat dál. Do sedmnácti jsem se kanoistice věnovala výrazněji než škole.

Proč jste tedy pak s kanoistikou skončila?
Šla jsem na hotelovou školu do Turnova. A u vody to je vždycky o partě lidí, která se sejde, pokecá. Bydleli jsme v Kokoníně, to znamenalo ráno a odpoledne cestu do a ze školy, tréninky na přehradě. Takže spousta každodenního cestování, individuální tréninky. S ostatními kanoisty jsem se vídala jen o víkendech, na závodech nebo soustředěních. Bylo to složité, té partě jsem se vzdálila a rázem bylo o motiv méně.

Martina Šípková.Zdroj: archiv Martiny Šípkové

Velkou část svého profesního života jste dosud strávila mezi dětmi. Jak jste ale sama řekla, vystudovala jste hotelovou školu. Proč zrovna tu?
Nevěděla jsem co, navíc jsem nebyla žádný studijní typ, měla jsem od třetí třídy trojky. Nabízeli mi jít do Prahy na gymnázium specializované na kanoistiku, ale tam mě nepustili rodiče, že jsem na Prahu moc divoká. Po plošném testu, který se v devadesátých letech ve škole prováděl, mi škola doporučila studium buď zdravotnické nebo hotelové školy. Tak jsem se připravovala na hotelovku. Byla to pro mě výzva, poslední rok na základce jsem se dokázala v důležitých předmětech velice zlepšit.

Po škole jste odešla pracovat až do Pece pod Sněžkou. Proč tak daleko od domova?
Na školu přišel inzerát na provozního do velkého hotelu a že chtějí čerstvého absolventa, že si ho chtějí vychovat. Tak jsem to zkusila. Vydržela jsem tam rok, pak jsem toho měla dost. Hory jsou náročné. V osmnácti jste najednou vytrženi od rodiny, od přátel. Naskočila jsem do relativně vysoké pozice v největším hotelu v Peci. Kolem mě se pohybovali klienti, konkurenti nebo podřízení. Chybělo mi soukromí, chyběli mi lidé, s kterými se dá trávit volný čas.

Tak jste se vrátila do Jablonce. Co dál?
Rozhodla jsem se, že budu podnikat. Založila jsem si obchůdek s dárkovým zbožím Ušáček. Docela jsem prosperovala. Poté jedna společnost koupila jablonecký hotel Rehavital a sháněla někoho, kdo by přebudoval celé přízemí, zmenšil wellness a vybudoval bar. Oslovili mě, nadchlo mě to. Povedlo se.

Nakonec jste skončila ve škole, že?
Ano, chvíli jsem působila i na jablonecké Střední škole řemesel a služeb. Přemluvili mne, ať se s nimi pokusím zvednout prestiž oboru kuchař číšník. Krásná práce, ale příliš svázaná konvencemi. Když jsem pak měla podepisovat výuční listy, říkala jsem si, že ty děti toho zrovna moc neumí. Souběžně s tím jsem začala působit v Mateřském centru Jablíčko.

Herec Marek Lambora
Talentovaný herec Marek Lambora: Čtvrtníček mě školil každý den

Které jste pak asi šest let vedla…
Jablíčko v té době fungovalo jinak než dnes, v podstatě na dobrovolné fázi v podstatě zadarmo. Finanční vrchol, který jsem tam zažila, byl půl úvazku. Ale bavilo mě to, nenudila jsem se. Jablíčko jsem vedla ještě jako učitelka kuchařů a číšníků, do toho jsem se rozhodla ještě studovat vysokou školu, obor pedagogika volného času. Tak jsem jednoho krásného dne přišla domů a sdělila jsem, že s vyučováním končím. Pak úplně zasáhl osud, protože ještě v době, kdy mi dobíhal pracovní poměr ve škole, město vypsalo výběrové řízení na ředitele Vikýře. V té době jsem ještě neměla hotovou vysokou školu, takže jsem do něj vstupovala s hendikepem. Město muselo žádat ministerstvo školství o výjimku. Vyšlo to a jsem tady.

Když srovnáte Vikýř z doby před osmi lety a dnes, posunul se někam?
Obrovsky. A hlavně ty lidi, kam se posunuli. Došlo k minimální personální obměně, a Vikýřáci vyrostli. Já jsem ráda, když lidé dělají, co je baví a nařízení je příliš nesvazují. Pravidla musí být jako vysoké zdi, ale zároveň musí být co nejdále od sebe. Dnes jede personál neskutečné pecky. Přijali změnu úplně úžasně. Jsem ve fázi, kdy je nemusím nutit něco dělat, každý si vytváří sám svůj plán práce, kolik budou mít kroužků, kolik táborů. Nárůst činnosti máme střízlivým pohledem tak jednou tolik, než bývalo. A přitom nestojím nad lidmi s bičem.

Kolik kroužků dnes Vikýř nabízí a kolik dětí je navštěvuje?
Každý rok vypíšeme až sto kroužků, z toho se jich osmdesát procent otevře. Chodí k nám sedm až devět set dětí z celého Jablonce. V létě pořádáme letní aktivity, jak klasické tábory, tak tábory příměstské, kterých se zúčastní třeba třináct set dětí. Spočítala jsem si kontakty za celý rok, to znamená minimálně jedna schůzka, jeden den na táboře a podobně a dostala jsem se k číslu padesát tisíc.

Které kroužky jsou nejúspěšnější?
Jsou kroužky, které jsou úspěšné mnoho let, ať už mažoretky, Malé Nisanky, výtvarná výchova, hudební výchova. Obrovský boom v hudebních kroužcích teď třeba zažívá ukulele. Spousta lidí najednou zjistila, že je to zábavný nástroj. Úspěšné jsou i technické kroužky, které podporuje společnost Jablotron. Modeláři spolupracují i s jabloneckým klubem modelářů Admirál, kde dál pokračují. Pyšníme se dokonce tím, že náš odchovanec je mistr světa.

Martina Šípková
40 let
pochází z Kokonína
šest let vedla známé Mateřské centrum Jablíčko v Jablonci nad Nisou
osm let působí jako ředitelka Střediska volného času Vikýř
zastupitelka města Jablonec nad Nisou

S jak starým dítětem může rodič do Vikýře přijít?
Při státnicích jsem řekla, že vedu Vikýř a že tam máme děti od nula do devadesáti devíti let. Na to pan profesor, že to jsou takové ty manažerské americké kecy, ať s tím na něj vůbec nechodím. Tak jsem se opravila, že máme klienty od šesti týdnů do devadesáti pěti let, což je pravda. Vedeme cvičení maminek s dětmi. Záleží na mamince, může dorazit hned po šestinedělí. Samostatné kroužky máme pro děti od dvou let, od pondělí do pátku k nám dávají maminky dítě, aby si zvykalo na kolektiv a nástup do školky. Zároveň tak maminky získají čas na nákup, návštěvu úřadů a podobně. Odpolední kroužky mohou navštěvovat děti od tří let. Prioritně je Vikýř nastaven jako školské zařízení, hlavní část dětí je tedy školního věku. Ale vedeme i kroužky pro seniory. Třeba cvičení seniorů ještě v loňském roce vedla naše externistka, devadesátiletá paní Benešová.

V polovině března udeřil koronavirus a na něj navázaná opatření. Zavřít musel samozřejmě i Vikýř. Co jste dělali v tom dlouhém mezičase?
Zrovna v té době jsme na Jablonecku měli jarní prázdniny a já jsem byla na pobytovém táboře v Polsku. Tábor naštěstí ještě doběhl, ale příměstský tábor byl zavřen ze dne na den. Nikdo nevěděl, jak to bude dlouho trvat. Zaměstnance, u kterých to šlo, jsme poslali pracovat z domova, paní ekonomce jsme odstěhovali počítač domů. Začali jsme pracovat na letních táborech, na nových kroužcích pro příští rok. Kolegyně si vzala na starosti aktivity na sociálních sítích. Denně jsme tam zadávali aktivity pro děti, ať už pohybové, tak technické. Zároveň jsme rozjeli hry po Jablonci, což jsou různé tématické trasy s úkoly pro děti. Taková nemalovaná stopovaná. Každá ta cesta je jiná, jedna zaměřená na poznání konkrétního místa, další je třeba sportovní. Samozřejmě, uvnitř Vikýře jsme se vrhli na opravy a rekonstrukce, což bylo fajn. V průběhu celého roku nemáme na tyhle věci prostě čas. A šili jsme roušky. Dohromady asi pět tisíc kusů, převážně jsme je dali Červenému kříži.

Malá Skála Pantheon, ilustrační foto
Maloskalský expres už zase jezdí. O prázdninách bude v provozu denně

Opatření pomalu padají, otevíráte kroužky?
Vikýř je otevřen, ale většina kroužků je ukončena. Máme malé prostory, rozestupy jsou u nás nemožné, běží jen kroužky s malým počtem dětí. Do táborů zatím hrdinně jdeme, i když současná nařízení nejdou dle mého názoru úplně dodržet. S velkým otazníkem je samozřejmě našich sedm zahraničních táborů, Tunis jsme zrušili. Ale vypadá to, že Finsko v půlce srpna by mohlo dopadnout. Lidem to nabídneme, pokud to půjde a zájem bude, pojedeme. Spíš ale počítejme, že se neuskuteční žádný zahraniční tábor. K příměstským se chceme postavit čelem, ladíme detaily.

Vy jste také vstoupila do komunální politiky. Jak k tomu došlo?
Jsem takhle angažovaná vlastně už třetí volební obdob. Začalo to už v Jablíčku, protože to najednou bylo vidět a slyšet. Jakmile je rok před volbami, strany a sdružení zjistí, že nemají třicet lidí na kandidátku. Tehdy mne oslovily snad všechny politické subjekty, které šly do voleb. Nakonec jsem si vybrala DOMOV, protože mi bylo prostě nejsympatičtější. A sympatičtí jsou mi ti lidé dodnes.