Když náhodou nepřišla zakázka, dorazil kufr s jitrnicemi, říká výtvarník Plíva

Některé babky neuměly ani česky, mluvily takovou zvláštní řečí, směsicí všeho možného. Ve Mšeně jsem se setkával se sklem od útlého dětství, bylo tu všude kolem.  Pan Tulach měl vedle své drikety, pěknou hromádku krásně barevného skleněného odpadu a stejně jako pan Halama mačkal ze skleněných tyčí knoflíky, korále a podobně. Pan Novotný, ten zase vyráběl u kahanu skleněné kameny, co působily jako vzácné drahokamy a pan Holub, můj kmotr, ten dělal skleněné oční protézy. Korálky a sklíčka nebyly žádná vzácnost.

A kdy vás začalo zajímat sklo jako materiál?
Jako malého mě nenapadlo, že by mě sklo jakýmkoli způsobem oslovilo. Vždyť bylo všude kolem, stalo se součástí mého každodenního dětského světa. Ale když jsem se rozhodoval, kam jít studovat, objevil jsem sklářskou školu v Železném Brodě. Přihlásil jsem se a vzali mě. Vybral jsem si obor vinuté sklo, tedy výrobu figurek. Fascinovalo mě, jak se sklo pod kahanem roztéká a pak zase stydne a tuhne. To byl vklad do celé mojí budoucí tvorby.

Co vám železnobrodská sklanda, jak se škole familiárně říká, dala?
Užíval jsem si práci u kahanu. Pan Božetěch Medek nás učil v geometrii průniky a řezy těles a to mě také zaujalo. Samozřejmě dějiny umění a to tak, že nad rámec školních osnov jsem se tímto tématem začal zabývat.  Pan Medek, byl pedant. Až o něco později jsem se začal zajímat o jeho tvorbu, byla krásná. Rád vzpomínám i na pana učitele Ouhrabku, který nás učil figurky. Zvláštní, prima osobnost. Podobné to bylo i s Miroslavem Klingerem, který nás, řekl bych, že ne moc úspěšně, učil pracovat se sklářskou píšťalou u pece. Taky Břéťa Novák senior, ze staré suroviny uložené někde ve sklepě, brousil, dnes by se řeklo nadčasové mísy, vázy.

Oldřich Plíva
- narozen 4. června 1946 ve Mšeně (Jablonec nad Nisou)
- 1960 – 1964 studium na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské Železný Brod
- 1965 až 1971 studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

Od roku 1965 do roku 1971 jste studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM). Dostal jste se tam hned?
Až na druhý pokus. Při prvním jsem byl takový mistr světa, myslel jsem si, jak budou rádi, až tam přijdu. Ale nebyli, a nevzali mě. Tak jsem nastoupil jako figurkář do podniku Železnobrodské sklo. Při nástupu jsem dostal fixní plat a půl roku jsem figurky vlastně jen zkoušel. Což byla dobrá škola, protože jsem si toho vyzkoušel opravdu mnoho. Tehdy jsem si sklo opravdu osahal. Jenže pak jsem nastoupil do úkolu, dělal jsem vrány, prasátka a podobné. A řeknu vám, to je zoufalé, za směnu udělat třeba sto prasátek, aby jste si vydělal na chleba. A tak jsem toho musel po dvou měsících nechat. A dělal jsem různé pomocné práce. Když jsem šel na přijímačky podruhé, už jsem si tak jistý nebyl. Ale vzali mě a taky Vaška Machače. Ten už dnes nežije, ale byl to mimořádný talent, také pracoval jako pedagog. Jeho tvorba byla neměnná, průběžná, krásná a stále je ještě ne úplně doceněná.

Na vysoké škole v Praze jste prožíval i Pražské jaro. Jaká tehdy panovala nálada?
Šedesátá léta byla plná svobody, jak v životě, tak v umění. Užívali jsme si to. Tehdy, v roce 1968, ještě před vpádem vojsk Varšavské smlouvy, se nám podařilo prolomit učební kánon a do výuky zařadit skleněnou plastiku. Vpád vojsk pak byl ohromný šok, chodili jsme na demonstrace a nechtěli se podvolit, ale jak to dopadlo, všichni víme.

Vaším profesorem byl další světoznámý sklář s kořeny v Železném Brodě Stanislav Libenský. Jak na něj vzpomínáte?
On mě přijímal na střední školu v Brodě a pak i na školu vysokou. Stanislav Libenský byl silná osobnost. Vedl nás svobodně. Neprosazoval svoje vidění, nepožadoval abychom navazovali na jeho práce, naopak byl zvědavý na náš individuální přístup a potom nám, když bylo třeba, radil jak dál. Vždy byl zvědav, co student ve finále donese.

Jablonec je historickým městem kraje. Titul získal díky rekonstrukci vily

Po vysoké škole jste šel ihned na volnou nohu?
Ano, hned jsem dělal sám na sebe. Tehdy to bylo tak, že když se stavěla nová budova, pět procent nákladů muselo jít na umění. Takže práce bylo relativně dost. Všechno sklo jsem prodával a kdybych tvořil dvakrát tolik, prodal bych to asi taky. Hodně věcí už v 70. a 80. letech šlo do světa. Vždy mi to vycházelo tak, že když docházely peníze, přišla zakázka. Vůbec jsem si nestěžoval. A když už náhodou zakázka nepřišla, tak přišel od tchána kufr s jitrnicemi.

Vzpomeňte na nějaké práce, které jsou vidět ve veřejném prostoru.
Mám rád své práce, které se nachází po Jablonci. Ale vzal bych to oklikou. Viděl jsem na pracovním stole pana Mládka (Jan Viktor Mládek, guvernér a jeden z výkonných ředitelů Mezinárodního měnového fondu, sběratel a mecenáš středoevropského umění – pozn.) ve Washingtonu D. C. svoji skleněnou plastiku a moc jí to tam slušelo. Později, když se paní Mládková přestěhovala zpátky do Čech, ptal jsem se jí, co se s plastikou stalo. Někde tady musí být, odpověděla. Doposud jsem se nic o jejím osudu nedozvěděl. Zpátky do Mšena. Mám rád své dílo, které mohou lidé vidět poblíž Zlatého jelena, jsou to betonové hranoly z roku 1979. Koncept vychází  z mé práce se sklem, stále se z nich těším. Mám to místo rád, a za své peníze jsem nechal opravit lavičky. Ale i samotné hranoly by potřebovaly už větší opravu. Kousek výš nad hranoly je další plastika nazvaná Kontinuita, to je v uvozovkách čtyřlístek, který má štěstí, že tady bydlím a jsem naživu. Byl totiž instalován na násypu a ten postupně začal sedat a betony, které tvoří základy trčely ven. Což vůbec nebylo pěkné. Postupně jsem tam nanosil, třeba i v igelitkách, novou zeminu, základy plastiky zahrnul a už to zase krásně sedí tak, jak má. Naproti starým lázním je další moje plastika, půlka jablka. To byl můj první příspěvek do ulic Jablonce. Výtvor ještě nezkušeného autora.

Vypadají jako skleněné perle. Pralinky z Jablonce dobývají kraj

Vaše díla jsou v mnoha světových muzeích, v soukromých sbírkách i ve veřejném prostoru. Nyní probíhá v jablonecké galerii Nisa Factory vaše autorská výstava. Co na ní mohou návštěvníci vidět?
Je to největší samostatná výstava, kterou jsem kdy udělal. Jsou to práce vzniklé v průběhu třiceti let.Míval jsem je jednotlivě vystavené, třeba v Galerii Kotelna v Železném brodě, ale i jinde. Jeden rok jedny a další rok jiné. V Nisa Factory je vše v jeden čas na jednom místě, spolu s pracemi, které jsem dosud nevystavoval. Výstava je doplněna připomínkou díla bratrance mé maminky, textilního výtvarníka Rudolfa Mejsnara. Byl jsem s ním domluven, že to tak uděláme. Bohužel ještě před výstavou v 94 letech zemřel. Dnes je jeho dílo trochu pozapomenuté a tak ho rád spoluprezentuji.

Připravujete také veřejnou procházku po svých dílech v ulicích Jablonce. Na kdy je plánována?
Komentovanou procházku městem po instalacích mých několika děl ve veřejném prostoru plánujeme na středu 23. února, sraz ve 14 hodin u Zlatého Jelena.

Několik let jste vyučoval na katedře designu Technické univerzity Liberec. Jsou mladí výtvarníci stejní, nebo jiní než vy?
Jsou stejní jako my za mlada. A budou stejní jako my, až budou staří. Jen kulisy jsou jiné. Mají lepší přehled, jsou skvělí, najde se mezi nimi hodně hodně dobrých. Moc jim fandím.

Umělecká práce Oldřicha Plívy

Aktuální výstava:
Nisa Factory, Jablonec nad Nisou, do 31. března

Ocenění:
- 1971 1. cena, 3. Trienále řezeného a rytého skla, Brno;
- 1985 Zweiter Coburger Glaspreis, Coburg;
- 2016 hlavní cena na přehlídce výtvarného umění a designu PAD 20 v Paříži;
- 2017 zlatá medaile na výstavě designu a umění v Mnichově

Zastoupení ve sbírkách:
- Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
- The Corning museum of Glass v New Yorku
- MAD (Musée des arts décoratifs) v Paříži
- Hokkaido Museum of Modern Art v Sapporu
- Krkonošské muzeum v Jelení Hoře
- Badisches Landesmuseum Karlsruhe, Karlsruhe
- Moravská galerie v Brně
- Museum Bellerive, Zürich
- Museum Folkwang, Essen
- Museum für Kunst und Gewerbe Hamburg
- Muzeum Narodowe we Wrocławiu
- Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou
- Severočeské muzeum v Liberci
- Slovenská národná galéria