close info Zdroj: Deník zoom_in Kouzelná adventní doba je tady a zpěvák Ondřej Ruml se opět vrací do Jablonce. Ke svým posluchačům se zdejší rodák dostane online koncertem z přístavby Muzea skla a bižuterie ve tvaru krystalu.

Doba je zlá a kvůli opatřením proti šíření koronaviru je kultura bita. Ale nikdo to nevzdává, ani Ondřej Ruml. Nejen Jablonečanům to předvede ve čtvrtek 3. prosince.

Kdo a jak přišel na nápad pořádat koncert zrovna v krystalu muzea?
Od první chvíle, kdy se stavba začala realizovat, jsem byl uchvácen. Líbilo se mi to. Přišlo mi to krásné, neotřelé, odvážné. Když pak byl krystal dokončen a já šel okolo, podíval jsem se dovnitř skrz sklo a napadlo mě, že by bylo fajn uspořádat uvnitř koncert. To jsem ale ještě nevěděl, že bude muset být bez diváků. O to víc mi to ale přijde symbolické kvůli všem těm opatřením, např. že smíme mít teď koncerty, ale bez publika. Napadlo mě, že krystal vlastně umožňuje divákovi vizuální kontakt s umělcem, ale přitom může stát venku a dodržet tím hygienická opatření. Zní to absurdně, že? Tím samozřejmě nikoho nenabádám, aby stál během koncertu venku. Celý koncert bude živě přenášen na Facebook. Ale i s těmi lidmi venku by to mohlo mít určité kouzlo. Vlastně by se mi to líbilo. Ten kontakt s publikem mi hodně chybí.

Na co se mohou fanoušci těšit?
Přijede se mnou můj dlouholetý kamarád a báječný pianista Matej Benko. Zahrajeme společně program, který jsem nazval Písně, šansony a další harampádí. A jak název napovídá, půjde převážně o šansony Hapky a Horáčka doplněné dalšími mými oblíbenci, jako jsou Peter Gabriel, Voskovec a Werich nebo také písničky právě Mateje Benka z jeho autorské desky Planety.

Vy jste mi během našeho předchozího rozhovoru říkal, že během koncertu budou lidé moct přispívat do virtuálního klobouku. Jak si to máme představit?
To je věc, kterou teď poslední dobou vídám často u streamovaných koncertů. Lidé budou mít možnost dobrovolně přispět formou bankovního účtu, který bude uveden během koncertu pod odkazem na video. Napadá mě často souvislost s jedním takovým lesním barem, který jsem navštívil v Jeseníkách. Když tam přijdete, není tam žádná obsluha. Jen jídlo, pití a ceník s pokladnou. Dáte si, co máte rád a pak zaplatíte podle toho, co jste zkonzumoval. Nikdo nekontroluje, jestli tak skutečně učiníte. Je to o důvěře a o tom, že návštěvník si je vědom toho, že aby to mohlo fungovat, někdo pro to musí něco udělat. Důvěra a svědomí. Nic víc. Přál bych si, aby to takto fungovalo i s kulturou.

Jak se posledních několik měsíců zpěvákovi vašeho kalibru žije?
Tahle situace zasáhla nás všechny bezezbytku. Bohužel některá odvětví víc. Ale není to jenom kultura. Vezměte si všechny ty kavárny, restaurace, hospůdky, bary, hotely… Je na to navázáno neskutečné množství lidí. Stěžovat si ale nemá cenu. Musíme se s tím poprat a prostě to zvládnout. Jednoduché to ale opravdu není.

Máte teď asi spoustu času. Skládáte?
Ano, taky. Snažím se přemýšlet o plánech do budoucna, abych se úplně nezbláznil. Ale ono je to těžké, když vlastně ani nevíte, co má smysl plánovat a co ne. Jezdím teď taky hodně do přírody, na to jsem předtím neměl čas. Tak musím říct, že v tomhle mě ta krize vlastně vyhovuje.

Zajíždíte do Jablonce i soukromě?
Ano, velmi rád. Mám to tady rád, poslední dobou jsem tu dost často. Jablonec má specifické kouzlo. Často, když přijedu, zastavím na Petříně nebo na Dobré vodě a podívám se dolů do té naší kotliny. Ten obraz je neskutečný. Tak proměnlivý. Tolik různých barev, nádechů a tónů… Miluju to tu.

Jaké bylo dětství v Jablonci? Na co si vzpomenete nejdřív, když si vybavíte dětství?
Běžky. Bedřichov, Nová Louka, Severák, ale i jez na Malé Skále nebo Sušky. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě nesnášel běžky. Nechápal jsem, co na tom kdo vidí. Až pak, když jsem byl starší a dojeli jsme v mlze na Hřebínek a tam jsem si dal grog. V tu chvíli jsem to pochopil. Aha?! Tak tohle je to kouzlo! Někam se ve vánici dotarabit a tam si dát grog. Nebo dva. (smích)

Když se trochu hlouběji zamyslíte, co pro vás znamená Jablonec?
Je to mé rodné město. Takže všechno, co je s tím spojené. Vždycky když přijedu a procházím se zdejšími ulicemi, vybavují se mi vzpomínky a zážitky spojené s jednotlivými místy včetně prvních lásek, kamarádů, spolužáků…

Mění se Jablonec okem člověka, který sem přijede jednou za čas?
Celkem ano, ale ty změny jsou docela pozvolné, takže si člověk celkem rychle zvykne. Za poslední dobu mě nadchlo, jak znovu rozkvetla kavárna Jizera. Vzpomínám si, jak jsem tam chodil jako malej s maminkou na “pohárek“. A taky tam paní prodávala točenou zmrzlinu. Pak dlouhá léta zavřeno a teď ta krása. To místo má ducha a jsem rád, že je tu zase s námi.

Před lety jste hrál i v jabloneckém Modrotisku. Proč tahle spolupráce skončila a jak na ni vzpomínáte?
Bylo to krásných deset let, nádherné období. Odešel jsem, protože jsem s nimi mohl hrát čím dál méně kvůli vlastním sólovým projektům. Také se často stávalo, že nás pořadatel pozval jen kvůli mně, a to nás nebavilo. Vážil jsem si toho, že v Modrotisku jsou si všichni rovní. Nechtěl jsem, aby to lidi brali jako Ondřej Ruml a Modrotisk, i když se to tak neprezentovalo. Ale praxe pak byla trochu jiná. Naštěstí se s kluky občas vídám a někdy, když třeba zrovna nemůže ani jeden z jejich asi patnácti banjistů, jdu hrát já. (smích)

V dnešní době se spousta i známých zpěváků objevuje v muzikálech, což jste před lety zavrhl. Proč?
Ale já to úplně nezavrhl. Jen jsem asi potřeboval jít někam jinam. Ten svět se prostě trochu míjí s tím mým, hudebním. Nebavilo mě pořád stále stejným lidem dokazovat, že mám na tu a tu roli, lézt jim do zadku a žadonit o místo. Díky Bohu jsem měl to štěstí, že jsem na tom nebyl existenčně závislý. Ale aby to nevypadalo, že muzikály pohrdám, je tu stále dost titulů, které stojí za zhlédnutí. Navíc sám teď zase v jednom muzikálu účinkuji. Je to Lazarus Davida Bowieho, který hrajeme v Divadle Komedie. Po letech je to zase něco, co mě naprosto uhranulo a pohltilo. A moje báječná kolegyně Erika Stárková, která tam se mnou účinkuje, dokonce teď díky tomu získala Cenu Thálie za své fantastické ztvárnění role Dívky.

Aniž bych vám chtěl nějak poklonkovat, vaše hudba je taková, řekněme, čistá, bez přehnaných efektů a samplů. Kdo vás k hudbě dovedl?
Moji rodiče. Maminka si s námi zpívala a táta hrál na kytaru. Taky jsme doma měli docela dost desek. Beatles, ABBU, Johnnyho Cashe, ale i Marii Rottrovou nebo Petra Nováka. Velký hudební základ jsem dostal taky od svého učitele banja Jardy Žanty, původního banjisty Modrotisku. Později jsem pak navštěvoval hudební školu Ciskotéka, ze které vzešlo mnoho talentů.

Před lety jste vydal i desku Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha, je tudíž jasné, koho považujete za své vzory. Je jich víc?
Je jich hodně. Ale tak asi Bobby McFerrin, John Cowan, Kurt Elling, Béla Fleck…

Zajímavě pojaté album bylo i Nahubu, což je vysloveně vokální deska. Smím se zeptat, jak byla přijata fanoušky, když víme, že jste za ni byl v roce 2016 nominován na zpěváka roku Ceny Anděl?
Ta deska stále žije, stále se prodává a lidé na ni reagují většinou moc hezky. A já sám jezdím s koncertním programem, který se jmenuje One Man Show Nahubu. Stále je ještě dost míst, kde jsem nebyl. Takže myslím a doufám, že takhle ještě pár let jezdit budu.

Jak bylo řečeno, vaše desky nejsou zcela typické pro český mainstream. S čím na nás vyrukujete příště, máte už nějakou představu?
Nemám, ono to vždycky přijde nějak samo. Je ale pravda, že mě teď hodně pohltil ten David Bowie. Ale asi je ještě brzo na nějaké konkrétní náčrty. Nechám se překvapit a pak třeba překvapím i vás. 

Ondřej Ruml
Narodil se 21. 8. 1981 v Jablonci nad Nisou
Zpěvák, herec a držitel ocenění Zpěvák roku v hudební anketě Žebřík
V roce 2016 se podílel na realizaci náročného projektu Leonard Bernstein: MASS jako člen tzv. Street Chorus
Zpívá swing s bigbandy po celé republice a pravidelně vystupuje s jazzovou kapelou Matej Benko Quintet