Zdroj: DeníkLetos zabodoval v soutěži Kniha roku Libereckého kraje. Vítězství si připsal v kategorii Odborná a populárně naučná literatura knihou Jizerské hory – o historii a umění do roku 1813. Jedná se o čtvrtý díl ucelené edice o Jizerkách. „Takovou edici žádné jiné pohoří nemá a asi hned tak mít nebude,“ zdůraznil Karpaš.

Můžete přiblížit svou nakladatelskou činnost? Na jaké knihy se zaměřujete?
Dalo by se říct, že moje Nakladatelství RK, které existuje od roku 2000, je podnik jednoho člověka. To má obrovské výhody, veškeré ediční záměry jsou odsouhlaseny jednomyslně. (smích) Kolem různých vydavatelských aktivit se motám už čtyřicet let, takže dovedu knihu napsat, sestavit, graficky upravit, ilustrovat i připravit do tisku. Kumulace různých profesí mi umožňuje jít i do nejistých nebo dokonce ztrátových projektů, na které by si jiní možná ani netroufli. Dále dělám různé publikace podle zadání zákazníků a sám jsem vydal knihy o Šumavě, Českém středohoří, Krkonoších, Českém ráji nebo Pardubicku. Ale Jizerky, to je moje srdcové téma. Na začátku práce na edici Jizerské hory jsem Mílovi Nevrlému říkal, že tam bude úplně všechno a navíc do takových podrobností, že si nikdo další po desítky let neškrtne. On jen shovívavě pokyvoval hlavou nad názory snílka, který tehdy nevěděl, že tohle téma je nevyčerpatelné.

Kniha Krakonošův rok.Zdroj: archivJednou z novinek, kterou jste nedávno vydal, je Krakonošův rok, respektive jeho třetí vydání. Co vás k tomu vedlo?
Kniha Amálie Kutinové a Marie Kubátové patří k trvalkám. Poprvé vyšla v roce 1958. V dnešní podobě jsem ji před lety upravil pro spolek Odkazy. Byla úspěšná, a tak jsem připravil už třetí vydání. Na pozadí měsíčního běhu žití v Krkonoších je podán široký obraz místní lidové tradice. Kniha je bohatě ilustrovaná díky reprodukcím historických předmětů z rozsáhlých fondů Krkonošského muzea v Jilemnici včetně detailů unikátního Metelkova betlému a také dřevorytům naší přední výtvarnice Zdeny Kabátové-Táborské. Příběhy jsou psány v krkonošském nářečí, kterým dnes už téměř nikdo nemluví. Příběhy našich prapředků a fištrón, se kterým řešili každodenní svízele nebo si užívali své skromné radosti, ovšem půvab neztratily. Samozřejmě jsem se bál, jestli to pro současníky nebude už příliš vzdálené, vždyť dnešní doba je úplně jiná. Ale základní lidské pravdy jsou stále stejné, i když na ně v překotném tempu našeho života někdy tak trochu zapomínáme.

Ovlivnila vaši činnost jako nakladatele nějakým způsobem aktuální situace spjatá s epidemií koronaviru?
Já jsem v podstatě samotář, takže mi omezení příliš nevadí. Tak jako tak sedím doma, připravuji pátý díl edice Jizerské hory a ležím v tom od rána do večera, respektive od poledne do noci, neboť jsem typická sova. Jen sem tam si vyjedu pro knihu něco nafotografovat. Horší je to s knihkupci, na kterých jsou nakladatelé do značné míry závislí. Tam očekávám velký propad.

Pokud napíšu knihu s regionální tematikou a budu ji chtít u vás vydat, co pro to musím udělat?
Mnoha lidem jsem už vydal „jejich“ knihu. Třeba skláři Ladislavu Olivovi, ta se opravdu povedla. To je samozřejmě předurčeno uměleckou hodnotou jeho díla a také dobrými fotografiemi. Není to ale tak, že by autor přišel, odevzdal rukopis, náklady nechal na vydavateli a čekal, kolik mu to vynese. Psaní knih není až na výjimky ziskovou záležitostí. A to ani u zavedených autorů. Prakticky vždy to chce nějakou dotaci. V ideálním případě nakladatel neutrpí ztrátu a autor dostane nějaký peníz, ale rozhodně ne tolik, aby ho to mohlo uživit. Spíš jde o dobrý pocit, že se jeho dílo dostalo mezi lidi. V této souvislosti musím vyzdvihnout liberecký magistrát a jeho kulturní fond, ze kterého jsou již dlouhodobě podporovány také vydavatelské počiny. Nejedná se o velké peníze, ale v mnoha případech to stačilo, aby se miska vah při rozhodování naklonila na stranu dílo vydat.

Čím si vysvětlujete, že v Libereckém kraji se regionální literatura stále těší značné pozornosti?
Nejprve musím čtenářům našeho kraje velmi poděkovat za jejich zájem. To nám dodává sílu pokračovat. Věřte mi, že jsem při své dlouholeté nakladatelské praxi poznal také části republiky, kde jsem neuspěl. Zjednodušeně mohu říci, že to byla místa s velkou tradicí, kde se za staletí vývoje zas až tolik nezměnilo. Tam je zkrátka vše už dlouho dané a zaužívané a chuť něco změnit nebo se dozvědět něco nového není velká. Severní Čechy ale takové nejsou. Pod horami museli být lidé vždy aktivní, protože jim vlastně ani nic jiného nezbývalo. A to se táhne hluboko do historie. Ačkoliv Liberec neleží na velké dopravní tepně, ani nemá ložiska surovin nebo významné přírodní zdroje, tedy základní předpoklady prosperity, přesto se stal díky píli a umu svých obyvatel doslova metropolí severu. Nic na tom nezměnilo ani poválečné vysídlení většiny původních obyvatel. Noví osídlenci museli za sebou nechat své domovy a sžít se s novým prostředím. To vyžadovalo aktivní přístup.

Většina regionálních knih začala ale vycházet až v 90. letech, že?
Nebýt komunistické totality, jistě by mnoho knih s vlastivědnou tematikou vzniklo už dřív. Takhle jich bylo jako šafránu. To byl ostatně jeden z důvodů, proč Nevrlého Kniha o Jizerských horách vyvolala tak obrovský zájem. Bylo to najednou něco úplně jiného než spisy o dělnickém hnutí. Když jsem pak v osmdesátých letech, už jako redaktor Severočeského nakladatelství, vybízel jednoho historika, aby konečně podal objektivnější a odpolitizovaný pohled na regionální dějiny, odpověděl mi, že se mu nechce psát do šuplíku. Nebyl sám, a tak se stalo, že šuplíky zůstaly po listopadu 1989 prázdné. A protože se i pak dlouho nic nedělo, udělal jsem první krok na cestě k vlastnímu nakladatelství a sestavil Knihu o Liberci. Spoluautorům jsem musel na rovinu říct, že není jisté, zda vůbec dostanou za svou práci zaplaceno. Celý projekt mohl skončit fiaskem. Přesto nikdo neodřekl a kniha dosud vyšla ve třech vydáních. Za poslední léta se sice čtenáři trochu rozmlsali a knihy už nevycházejí v tolika výtiscích jako dřív, ale zájem stále trvá.

Chybí tu nějaké regionální téma, které doposud unikalo pozornosti?
Mám třeba velké problémy sehnat autory na vývoj ochotnického divadla nebo hudební historii. To je velký dluh, který sám nezaplním. Tady chybí někdo, kdo by se podobnými tématy vůbec zabýval. Snažím se i sledovat práci ostatních kolegů. Ono jich zas tolik není a jsou to vesměs mí kamarádi a známí. Je dobré vědět, co se kolem děje.

Loni jste vydal čtvrtý díl velké edice Jizerské hory, jak to vypadá s pokračováním? A kolik jich máte vlastně v plánu?
To nikdo neví. Původně jsem počítal se šesti, ale situace se komplikuje. Čtvrtý díl věnovaný historii a kultuře měl končit rokem 1848, ale mně se ho podařilo dotáhnout pouze do roku 1813. Pátý měl obsáhnout minulost do roku 1945, ale už dnes vím, že se přes rok 1914 nedostanu. Zbytek tak zůstává otevřen, navíc jsou v plánu speciální souborné kapitoly s tématy, která zatím zůstala stranou. Ať už se jedná o turistiku, sport nebo sociální záležitosti. Navíc jsem přesvědčen, se zatím daří překvapovat a stále přinášet něco nového. Takovou edici žádné jiné pohoří nemá a asi hned tak mít nebude.

Jak se zrodil nápad na celou edici?
Vyplynulo to nějak přirozeně ze zájmu o hory, na které se dívám už téměř šedesát let, a z víry, že by to mohlo čtenáře zaujmout. Nenapadlo mne však, že se edice rozroste do tak velkých rozměrů. Mně vůbec práce po rukama nějak narůstá. Například Jizerka / Smědava měla být drobnou knížečkou do série ke Smrku a Kristiánovu s Novou Loukou, ale nakonec je pětkrát obsažnější.

Máte rozpracované další knižní projekty?
Není dobré mluvit o zatím nerealizovaných plánech, i když nemám obavu, že by mi někdo nápad „ukradl“. Takže zmíním jen to, co se zdá být jisté. Mám rozpracovaný pátý díl edice Jizerské hory, ale s dokončením počítám nejdřív za dva roky. Počáteční zájem o plán Liberce roku 1945 nás s autorem Ivanem Rousem přivedl k rozhodnutí vydat i navazující část dolního centra a oblasti kolem nádraží. Rád bych dokončil další knížečku edice Klenoty Jizerských hor. Nedávná návštěva Jizerky, kde za poslední roky došlo k tolika změnám, mě přinutila uvažovat o možnosti druhého doplněného vydání knihy Jizerka / Smědava. Plánů je tolik, že mám obavu, zda to do konce života vůbec stihnu.

Může aktuální doba spjatá s nouzovým stavem a bezpečnostními opatřeními přivést lidi opět ke knihám a čtení?
Snad by to mohlo trochu pomoci. Připadá mi však, že čtenář bude číst za každých okolností, stejně jako uživatel internetu bude brouzdat po síti dál a nic dalšího ho nebude zajímat. Věřím ale, že digitální svět knihy úplně nevytlačí.

Stíháte se věnovat i něčemu jinému než literatuře?
Před několika lety jsem zjistil, že už nemám sílu věnovat se naplno grafické tvorbě a zároveň vydávání knih. Stál jsem před těžkým rozhodnutím. Nakonec jsem usoudil, že grafiků je v téhle republice dost, ale blázen, který je schopen dotlačit tu edici o Jizerkách až do konce, jen jeden. Jenže jsem si to opět zkomplikoval a založil kolekci výtvarného umění od lidí spjatých s naším krajem – Severočeskou sbírku. Zatím jsem uspořádal pět výstav, z toho dvě velké. Jedna proběhla loni v Turnově a druhá letos v Jičíně. Příští rok by se měla uskutečnit další v Jilemnici a snad i v Praze. Snažím se tak zaplňovat mezeru v nedostatečné prezentaci severočeských malířů, sochařů a grafiků, mezi nimiž je spousta jmen, která se už zapsala do dějin českého výtvarného umění. Nechybí ani řada nadějných mladých talentů stojících teprve na začátku umělecké dráhy. Sbírka je zatím „putovní“, ale mým cílem je, aby v budoucnu vznikla v důstojných prostorách stálá expozice.

Roman Karpaš
Narodil se 30. října 1951 v Liberci.
Působí jako český publicista, historik, typograf, grafik a nakladatel.
V roce 2000 založil vlastní Nakladatelství RK.
Zabývá se grafickými úpravami od roku 1979, dosud upravil téměř 300 knižních titulů a téměř 1 000 různých propagačních tiskovin.
V literární tvorbě se zaměřuje na regionální témata.