Jako malý vyhrál mistrovství světa v latinskoamerických tancích, prodělal velmi těžkou nemoc a poté se začal intenzivně věnovat tvořivosti. Posledních pár let je pravidelným hostem pořadů jako Rady ptáka Loskutáka nebo Snídaně s Novou. A teď dokonce vydal knihu.

S olympijskou vítězkou v hodu oštěpem Bárou Špotákovou spojují Jana Diblíčka hned dvě věci. Oba prožívali dětství u řeky Jizery a oba jsou mistry světa. „Jsem rád, že právě ona je tváří mé knihy Veselé celoroční tvoření pro každého,“ uvedl pro Deník mladý kreativec. Přečtěte si jeho zajímavý příběh.

Jste mistr světa v latinskoamerických tancích v žákovské kategorii. Jak jste se k tanci dostal?
Tančit jsem začal už ve svých čtyřech letech. Tehdy mě babička přihlásila do Taneční a pohybové školy Ilma k paní Iloně Šulcové. Byli jsme skvělá parta. Když jsem byl v první třídě, vyhráli jsme mistrovství světa v rakouského Nauders. V roce 2011 jsme vyhráli další mistrovství světa a s vítězstvím jsme získali i zájezd do Turecka. Trénovali jsme v krásných zahradách a tancovali na lodích.

Jenže ten zájezd pro vás nakonec neskončil dobře, že?
Bohužel, jsem se na tom zájezdu nakazil recidivující infekcí způsobenou pomalou formou zlatého stafylocoka a streptokokovou infekci.

To je zlé onemocnění, jak dlouho jste se léčil?
Má tehdejší dětská lékařka, která ordinovala na Malé Skále, tu nemoc nepoznala a zanedbala. Nevěřila, že mi něco je. Takže z nemoci, která i tak trvá rok, jsem marodil roky tři. Bohužel, nejvíce tu nemoc odnesl můj děda, který se o mě staral, protože maminka pracovala jako učitelka ve škole v Koberovech.

Jak to myslíte, že to děda „odnesl“?
Děda se ode mne nakazil a protože stafylokok a streptokok má na starší organizmus zhoubnější vliv, děda zemřel.

A jak jste se vyléčil vy?
Naštěstí jsem se v Jablonci dostal k úžasnému lékaři Janu Šťastnému. Ten ihned poznal, o co jde a začal mne léčit. Absolvoval jsem pět operací nohou, tam jsem měl velká hnisavá ložiska, děkuji paní lékařce Janotové z Jablonce, která je odoperovala. Po velké operaci krku, odkud mi vzali další velké ložisko nemoci, jsem už pět let vůbec nemarodil. Po operacích jsem ale nemohl již dále tančit.

V té době jste se vrhl na tvoření?
Hrát počítačové hry, to člověka za chvíli omrzí. A tak jsem začal tvořit. Od drobného malování přes vystřihování, až jsem postupem času vyzkoušel snad všechny výtvarné techniky. Vrhl jsem se do toho po hlavě a protože mě to bavilo, za nějakou dobu jsem už tvořil na úrovni.

A jak jste se dostal s tvořením do televize?
Po nějakém čase jsem napsal do televize Nova do pořadu Rady ptáka Loskutáka. Zkusili to se mnou. To mi bylo patnáct. Dnes tam účinkuji třetí rok. Vystupuji i ve Snídani s Novou, to je také moc pěkná práce. Píšu do různých výtvarných časopisů, kde mám každý měsíc své rubriky s tvořením.

Jaké je natáčení Rad ptáka Loskutáka?
Celý tým je jedna velká rodina. Díly se točí většinou v neděli nebo v pondělí. Vládne tam velká pohoda a klid. Štáb je velmi příjemný a milý. I moderátor Petr Rychlý si na nic nehraje. Je hodný, rád poradí, pomůže, vysvětlí. Dal mi i spoustu rad ohledně mé knihy, takže se stane jejím kmotrem.

Tváří vaší kniha Veselé celoroční tvoření pro každého je Bára Špotáková. Proč?
Protože jsme oba prožívali dětství u řeky Jizery, oba jsme mistry světa a měli jsme kolem sebe úžasné lidi. Potkali jsme se tak, že moje mamka učila jeden čas na sportovní škole v Jablonci a kamarádila s paní Špotákovou, Báry maminkou. Oslovil jsem Báru, ta mi řekla, že mě v televizi sleduje a líbí se jí, co dělám. Domluvili jsme se, po dvou měsících jsme nafotili fotografie do knihy.

Co přesně v té knize najdeme?
Na začátku je pár slov o tanci a nemoci, které sepsala paní Šulcová, majitelka Ilmy. Pak je na pár stránkách popsán můj příběh. V knize jsou ukázány techniky, kterými je možné tvořit v tom kterém ročním období. Lapače snů, malování na textil, výroba přáníček, vánoční dekorace, tvoření z přírodnin. Asi musím doplnit, že dělám i kurzy v pražských prodejnách, mám svůj web, je toho opravdu hodně. Jsem moc rád, že mi v tom vychází vstříc Střední hotelová škola v Turnově, kde navštěvuji třetí ročník. Pouští mě z výuky na natáčení Snídaně s Novou, protože pořad běží naživo.

Zvládne tvořit každý?
Určitě ano. Myslím si, že není důležité, aby se něco povedlo hned na poprvé, ale spíše to, aby se sešla celá rodina a něco si zkusila vyrobit jen tak pro radost. Tvoření lidi v této přetechnizované době spojuje.

Jak jde dohromady hotelová škola, kterou studujete a kreativní tvoření?
Rozhodl jsem se, že chci mít tvoření jako koníček, protože si myslím, že kdybych to i studoval, že všeho moc škodí.

Proto jste si nakonec vybral hotelovou školu?
Šel jsem do Turnova, protože je to kousek. Ale ani tady není nouze o výtvarné techniky, pečeme, zdobíme dorty, připravujeme slavnostní tabule. Sem tam vařím i doma, nesmí to ale být nic časově náročného. Nakladatelství po mně chce dokonce knihu o vaření, počítáme s příštím rokem.

Máte vyhlédnuté patrony dalších knížek?
Přemýšlím o tom. Hezké by to bylo s Lucií Bílou, která má chalupu vedle v Líšném, což by bylo další hezké pojítko. Navíc také ráda tvoří, dělá třeba nádherné náramky z andílků. Ale na nic netlačím a třeba to přijde, třeba to bude někdo jiný. Mám moc rád moderátorku Snídaně s Novou Gábinu Partyšovou, s tou jsme si neuvěřitelně sedli, píšeme si, moc si jí vážím.

Jak přesně tvoříte? Je to spontánní nebo plánujete?
Do vysílání i do tisku mívám vše dopředu promyšlené. Navíc mi dramaturgové televizních pořadů zadávají úkoly, co by se jim do toho kterého dílu tématicky hodilo. Většinou ale něco vyrobím, nafotím, pošlu a líbí se to. Třeba teď jsem natáčel díl, kam jsem připravil domečky pro brouky do zahrady. Tento díl by se měl vysílat 23. května na Nově.

Prodáváte své výrobky?
V podstatě ne, vydělávám na natáčení a psaní. Spíš to stále dělám z radosti. Ale přemýšlím, co v životě dál. Rád bych na nějaké malé škole, a proč ne zrovna na Malé Skále, učit pracovní činnosti a výtvarnou výchovu na půl úvazku. Druhou část svého profesního života vidím v publicistice, rád bych v psaní o kreativním tvoření pokračoval. Jedním z mých snů je stát se šéfredaktorem. Asi ne úplně tím novinářským, ale kreativním. Už teď jezdím s novináři na různé výstavy, kde sbírám nejen informace, ale i další nápady, další podněty.

Jak ovlivnila vaše činnosti koronavirová krize?
Já říkám, že všechno zlé je k něčemu i dobré. Takže teď mám trochu více času tvořit, připravovat další knihu. Na druhou stranu mi chybí kontakt se spolužáky. Díky Bohu dnes žijeme v době, kdy máme možnost videochatů. Fyzický kontakt mi ale opravdu chybí. Poslední natáčení jsme absolvovali v rouškách, to není příjemné, trochu se vytrácí osobní vjem. Rád předávám i emoce a to s rouškou skoro nejde. Doufám, že už se jich zbavíme.

Jan Diblíček
Narodil se 26. února 2001, žije a tvoří na Malé Skále.
V dětství získal titul mistra světa v latinskoamerických tancích.
Tři roky bojoval s recidivující infekcí způsobenou pomalou formou zlatého stafylocoka a streptokokovou infekcí, během nemoci se začal zabývat kreativní činností.
Třetím rokem pravidelně natáčí pořady Rady ptáka Loskutáka a Snídaně s Novou.
Na jaře roku 2020 vydal svou první knihu Veselé celoroční tvoření pro každého.