Kdy vás chytly motory a automobily vůbec? 
Už od malička, vždycky se mi líbila ta vůně benzínu, nafty, oleje. Ve třinácti jsem tady na vesnici začal jezdit na pionýrech, za pár let už jsem zkoušel jezdit i autem. Když jsem končil základní školu, bylo jasné, že chci dělat kolem aut. A tak jsem nastoupil na studium autoelektrikáře ve Vysokém nad Jizerou. Po vyučení jsem si udělal ještě nástavbu, takže jsem byl ve Vysokém pět let. Pak jsem ale půl roku dělal v kartonážce. Tam jsem náhodou dostal nabídku a šel k Frantovi Vojtíškovi do Frankie Truck Racing Teamu, který sídlil v Jablonci v bývalém LIAZ. To jsem se už dostal k mistrovství Evropy tahačů, v němž jsem působil čtyři roky. Potom ale bohužel skončil kontrakt s přední evropskou automobilkou. Díky kontaktům jsem dostal nabídku nastoupit do týmu Buggyra Racing Team. A tak jsem přestoupil a jsem v něm už dvanáct let. Nutno říci, že spokojených dvanáct let. 

Tomáš Šikola 
Je mu 36 let. 
Žije v Chlístově (část Železného Brodu).
Od roku 2010 člen týmu Buggyra Racing.
Od roku 2015 účastník Rallye Dakar.

Sledoval jste jako malý Dakar? 
To mi bylo asi třináct, s klukama jsme si ve třídě šeptali a vyprávěli si, jak jede Loprais. Bylo to pro nás strašná exotika. Tehdy jsem si poprvé strašně přál si to vykoušet, ale zároveň jsem tušil, že to nebude jen tak. Ale sen se mi splnil. Karel Loprais bohužel nedávno zemřel, ale on byl tím, který nás všechny táhl a dodnes táhne dokázat to, co on. 

Najednou jste tedy z kartonážky skočil doslova do velkého motoristického světa. Jaké to bylo? 
Měl jsem ze začátku strašný strach. Vždyť jsem byl pár měsíců po škole, praxe skoro žádná. Ale důležité je chtít. Mít jeden důvod, proč do toho jít než tisíc důvodů, proč ne. 

Jaroslav "Mýval" Kočvara je nejstarším členem Skautského střediska Údolí Železný Brod.
Skauting je filozofie a životní styl, říká nejstarší skaut z Železného Brodu

Kde jste byl na svých prvních velkých závodech? 
To bylo s Vojtíškem v Barceloně, kde se jezdilo na okruhu Formule 1. To bylo velké, obrovský zážitek pro kluka z Chlístova. S Buggyrou jsem pak byl na prvním závodě v Anglii, v Donnigton Parku. V ten čas jel druhé auto Buggyry Angličan Chris Levett, takže jsme jeli tak trochu v domácí atmosféře. V týmu Buggyra jsem poté tři roky objížděl závody na okruhu. Potom se náš šéf Martin Koloc dohodl s Tatrou a začal se chystat vůz na Dakar. Začali jsme pronajímat motory, pracoval jsem tehdy na motorárně, a tak jsem na dálku poprvé čichl k Dakaru. Zlomilo se to v roce 2015. Tehdy jsem poprvé vyrazil na jeho trať. 

Jaký byl ten první ročník? Splnil tento slavný závod vaše představy? 
Byl jsem nadšený, že letím. Čtrnáct hodin v letadle do Buenos Aires. A bylo to opravdu krásné dobrodružství. Zajímavostí je, že tenhle první Dakar jsme opravovali více doprovodné vozidlo než závodní Tatru. 

Co si budete pamatovat z prvního ročníku nejvíce? 
To doprovodné vozidlo jsme pojmenovali Máňa, podle traktoru Františka Koudelky z Jáchyme, hoď ho do stroje. Mělo dva startéry, my jsme stáli asi ve čtyřech tisících metrech nad mořem v Andách a v tu chvíli nešel ani jeden. Když jsme sjížděli z And dolů, hořely nám brzdy. Velký zážitek byl i s turbínou atmosférického motoru, kterou jsme chladili vodou. Dopředu jsme natáhli hadici. A když nám začalo hořet zadní kolo, museli jsme hadici přesunout dozadu. Poslední etapu nám lehl motor, vepředu se utrhlo takové závaží a všechno rozsekalo. Naráz z motoru vyteklo šedesát litrů oleje. Abychom zjistili, kde je díra, nalili jsme další olej, nastartovali a ve vteřině vyletělo dalších třicet litrů. Museli nás odtáhnout. Opravovali jsme auto před přístavem u McDonaldu v Buenos Aires. Seběhli se lidé, fandili, my jim na oplátku dali naše špinavá trička. 

Severní břeh jablonecké přehrady na vítězném návrhu architekta Marka Přikryla a Martina Prokše z ateliéru Prokš Přikryl architekti.
Zázemí u jablonecké přehrady se lidé dočkají po sezoně, proměna drhne

Jaký pro vás byl nejtěžší ročník Rallye Dakar? 
Asi ten druhý, kdy jsem jel jako palubní mechanik. To se závod jel v podstatě jen v Peru, a to bylo to nejtěžší, co jsem zažil. Nedojeli jsme, zůstali jsme v dunách. Terén tam byl strašně těžký. Duny tvoří doslova hory písku. 

Zdroj: DeníkA co zatím poslední Dakar? 
Každý Dakar je těžký. Na tento ročník budu vzpomínat hlavně proto, že jsem jel s řidičem, který třikrát Dakar vyhrál na čtyřkolce, s Chilanem Ignacio Casalem, který přesedlal za volant tahače. Jet s vítězem jakékoli kategorie je už sám o sobě zážitek. Bohužel jsme také nedojeli, shořelo nám auto. 

Jezdíte jenom Dakar? 
V tuhle chvíli vlastně ano. Jezdívali jsme závody ve Španělsku, Maďarsku, Polsku. Samotný tým Buggyra ale není jen Dakar, to jsou i závody tahačů na okruzích, elitní závodní kategorie luxusních vozů GT3 nebo Nascar. Ale tým Tatra se v podstatě celý rok připravuje na Dakar. Loni jsme ale byli třeba v Dubaji Tatru testovat. Závody v Evropě, to je patlání se v bahně a ničení auta. 

Natáčení studentského filmu Sherlock Holmes: Tahy králů.
Z divadla před kameru. Studenti v Liberci natočili film inspirovaný Sherlockem

A vy osobně, co děláte „mezi“ Dakary? 
Tatra, to je koncept auta, který už není ani kam výrazně posunovat. Samozřejmě ale na vylepšeních neustále pracujeme. Řešíme tlumiče, silnější pístnice, to ale nejsou zásadní zásahy. Takže se na autě pořád dělá. Jezdíme na besedy, kam bereme i Tatru, promítáme spousty fotografií i videí. Na takových akcích mnohdy i lidi vozíme. Tatry na Dakar máme dvě, musíme je celý rok udržovat, stroj musí být ve špičkové kondici. Do toho se ještě staráme o tahače na okruhy a vozy na další závody, do toho nějaká údržba dílny, ale peru i prádlo. Pořád je co dělat. 

Někdejší účastníci Rally Dakar hodně vypráví o zážitcích s tamními obyvateli. Máte také nějaké? 
Tohle se dělo spíš v Jižní Americe. V Argentině, Chile, Bolívie, tam byli lidé ze závodu nadšení. Mávali, postávali podél tras, ale zažil jsem i pohled na skupinku držící transparent Fuck You Dakar. Když se na cestě něco pokazilo, přišli a snažili se pomoci. V Saudské Arábii obyvatelé ani nevěděli, co to Dakar je. 

Vy jste palubní mechanik. Co má v závodě za úkoly? 
Starám se vlastně o celé auto. Řidič dnes vlastně jen jede, díky automatické převodovce ani neřadí. Na startu ho upozorním, ať zapne čtyřkolku, větráky. Za jízdy hlídám teploty, dofukuji a vyfukuji gumy. Když zapadneme, zvedám pomocí měchů auto ven, šteluji tempomat. Dojedeme do cíle a moje práce v podstatě končí. Popovídáme si, co se dařilo, co drhlo, uděláme nějaké rozhovory. Další mechanici pak mají celou noc na to, aby auto daly znovu do pořádku a připravili ho na další etapu. Samozřejmě, když je něco většího, pobudu v depu a pomohu. Ale za celý den jízdy toho má člověk dost. 

Jizerské hory.
Jak pomoci cestovnímu ruchu v Jizerkách? Na to hledají odpovědi univerzity

Dakar se jezdí na přelomu roku. Není rodině smutno? 
Žena už si tak nějak zvykla. Děti jsou smutné, i když si denně píšeme. Fandí a sledují výsledky. A lehce se bojí. Na helmě mám jména synů, Janek a Jáchym tak jedou celou cestu se mnou. A na cestu mám od nich i Mickey Mouse, který s námi jede na rámu Tatry. 

Už jste nastínil besedy, které jsou ale docela vzácné. Kdy se koná nejbližší? 
Ve středu 10. května, a to v kulturním domě Golf v Semilech. Kromě mne tam bude Josef Macháček, měl by dorazit i Josef Kalina, Martin Šoltys, David Vršecký a pokusí se Pavel Vyoral. Budeme povídat. Martin jel letos u konkurenčního týmu, Pepa Kalina jel Dakar Classic, takže to bude povídání takové obsáhlejší. A zase spousta fotek, videa. Na náměstí bude stát Tatra celý den, hodinu před začátkem besedy předjede před Golf. 

Jaký je zájem o besedy? 
Teď jsme vlastně dva roky kvůli covidu žádnou nedělali, tak se zase těšíme. Besedy děláme převážně v místech nebo okolí, odkud jsme. Třeba ve Frýdštejně na nás přišlo nějakých 350 lidí. Pořadatelé si libovali, že i když bylo vstupné dobrovolné, tak to bylo lepší než dva plesy.