Proč jste si jako téma na výstavu vybral hřbitovy?

Viděl jsem, že se tímto tématem nikdo nezabýval. Přírodu fotí každý. Rád poznávám kultury lidí, jejich zvyky, otázky pohřbívání jsou rovněž zajímavé. V Evropě je postoj ke smrti celkem jasný, ale ve světě jsou různé přístupy vnímání smrti a posmrtného života. Například v Indonésii na Sulawesi žije národ Torajů. Když tam zemře malé dítě, vydlabe se v kmeni stromu otvor, kam se vloží jeho tělíčko, aby se prostřednictvím mízy stromu a do jeho koruny dostala duše dítěte blíže k nebi. Na výstavě je fotografie tohoto stromu. V Tibetu se zase zemřelý vynáší na kopec, kde jeho tělo pozřou supi a duše se jejich prostřednictvím dostane vzhůru.

Ve které zemi se vám nejvíce líbilo?

To se nedá tak říci. Svět je velmi různorodý. Nelze říci, že to je někde hezké a někde ošklivé. I některá místa, která vypadají na první pohled pustě, mohou být nakonec zajímavá a prožijete na nich krásné okamžiky.

Co vás ve světě osobně hodně překvapilo, zasáhlo?

Když jsme byli naposled v Etiopii, tak jsme se tam setkávali s několika dětmi. Kolegyně dala jednomu děvčátku zrcátko a ono vůbec nevědělo, co to je, co se s ním dělá. Ta holčička se poprvé v životě uviděla v zrcadle. Zrovna tak některé děti neznaly mýdlo, netušily, k čemu slouží. To nás všechny dojalo. My v Evropě si ani neuvědomujeme, že si žijeme jako v bavlnce. A to i ti, kteří se mají hůře. V Pákistánu, který je bohatší než Indie, se jí třikrát denně, v Indii pouze jednou až dvakrát.

Odkud pocházíte?

Jsem původem z Prahy. Tam jsem vystudoval, a pak odešel. Člověk je v Praze děsně uzavřený. Tady, když chci jít na běžky, tak vyjedu na Bedřichov a lyže sundám pomalu až doma.