Osmdesátkrát daroval krev. Převzal Zlatý kříž 3. stupně. Josefa Jirouše s manželkou k rozhovoru do seriálu pozvala ředitelka jabloneckého Oblastního spolku Českého červeného kříže Helena Ungermannová.

Helena Ungermannová: Jste na manžela pyšná?
Paní Jiroušová: Jsem na něj pyšná!

H.U.: A vy sama jste dárcem krve?
J.: Nemůžu krev dávat. Byla jsem nemocná. Ale jinak bych asi darovala.

H.U.: Pokud se podíváte zpátky na ten první odběr? Kdy to bylo?
Josef Jirouš: Po vojně. Domluvili jsme se s kamarády a šli jsme darovat krev. Někdy okolo roku 1970.

H.U.: Jak často chodíte?
J.J.: Když se to daří, tak čtyřikrát do roka. Nebo jak pozvou. Teď jsem měl nějaké zdravotní problémy, tak jsem rok nebyl. Byl jsem na operaci a nemohl jsem.

H.U.: A opět jste se vrátil. Je to takovým způsobem i závislost?
J.J.: Asi jo. Vždycky když dojdou ty tři čtyři měsíce, tak cítím potřebu jít. Říkají to i kamarádi.

H.U.: Jsou k vám vstřícní v zaměstnání?
J.J.: Problémy jsem nikdy neměl. Vždycky to bylo dobrý.

H.U.: Stalo se vám, že jste svým vlastním příkladem zlákal, přivedl na transfuzní oddělení dalšího nového dárce krve?
J.J.: Určitě. Mám dva syny, oba jsou dárci. I to je velký úspěch. A moji kamarádi, také jsem je zlákal.

H.U.: Potřeboval někdo v rodině krev?
J.J.: Moje babička i táta. Takže takovým způsobem jsem se to snažil vrátit. Doufám, že ta moje krev, kterou jsem daroval, někomu pomohla.

H.U.: Jakým způsobem byste vyzval někoho, kdo zatím váhá. Bojí se. Nebo zatím není přesvědčený.
J.J.: Řekl bych mu, ať se nebojí. Chodili jsme tam jako parta a vždycky tam byla sranda. Není to nic těžkého ani bolestivého. Prostě beze strachu. Ať strach nechají doma.

H.U.: To je dokonce název kampaně, kterou realizuje pražský Červený kříž. „Jdi se bodnout se strachem. Daruj krev.“ Přesně to je výzva pro dárce krve, kteří se ještě nemohou rozhodnout.