play_fill
Český červený kříž si váží těch, kteří jsou ochotni nezištně pomáhat druhým a snaží se morálně tyto dárce ocenit. Proto připravuje ředitelka Oblastního spolku Českého červeného kříže v Jablonci Helena Ungermannová multimediální seriál.
"Seriál o bezpříspěvkových dárcích krve si klade za cíl představit tyto lidi veřejnosti. Dát jim prostor, aby mohli ostatní seznámit s důvody, které je vedou k tomu, aby pravidelně, opakovaně dávali svou krve, popřípadě plazmu," vysvětluje Ungermannová.
Lidé se tak dozvědí, co je vedlo k tomu, aby začali dávat krev. Jak to vnímá jich okolí, rodina. Jestli je v tom podporují. Jaké mají pocity při odběru krve. Nejenom ty tělesné. "A mnoho dalších otázek budeme v nejbližší době pokládat dárcům krve. Mužům, ženám, studentům… I vy nám můžete pomoci o těchto lidech psát.
Stačí nám zavolat nebo napsat o někom ve svém okolí, kdo je také bezpříspěvkovým dárcem krve," vyzývá ředitelka ke spolupráci.
close
zoom_in
Dárce krve Jiří Endler, sportovní redaktor Jablobneckého deníku.
Nedávno přebíral zlatou medaili doktora Janského za 40 bezpříspěvkových odběrů. Dnes jich má 54. Sportovního redaktora Jabloneckého deníku zpovídala ředitelka Oblastního spolku Českého červeného kříže Helena Ungermannová.
Jiří Endler: On to byl takový nápad původně, že fotbalisté jsou známí a na jejich tváře by se mohli nalákat další dárci. Myslím, že darovat krev je záslužná činnost. Lidé potřebují stále krev, krevní deriváty, plazmu a podobně. Napadlo mě, že s fotbalisty by šlo nalákat nové dárce. Přednesl jsem nápad majiteli klubu, panu Peltovi, ten s tím souhlasil. V prosinci byli darovat krev poprvé.
Budu upřímný, myslel jsem si, že bude větší odezva z klubu a že tu bude dnes více lidí. A ne jenom čtyři.
H. U.: Když se vrátím na začátek, máte 54 odběrů, dnes plazmy, kdy to bylo poprvé?
J. E.: Poprvé to už je hodně dávno. Musím zapátrat v paměti. Bylo to na vojně, v Prostějově, rok 88 nebo 89. Původně jsme se chtěli ulít z kasáren, tak jsme šli darovat krev, dostali jsme volno. Ale nakonec si člověk řekl, je to dobrá věc. Krev jsem začal dávat pravidelně. Po vojně jsem zlákal i pár kamarádů. Daruje i můj synovec. Poslední dva roky dávám jenom plazmu.
H. U.: Na plazmu se chodí jednou za dva týdny, co tomu říká vaše rodina?
J. E.: Nic proti tomu nemá. Chodím za tři týdny, jsem trochu unavenější. Rodina mě podporuje. Největší radost má dcerka, protože vždycky řekne „MŇAM“. Protože se s ní rozdělím o půlku kuřete, kterou po odběru dostanu. Už je to takový rodinný rituál.
H. U.: Co tomu říkají v zaměstnání?
J. E.: Tak v práci s tím nemám problém. Vycházejí mi vstříc, jenom si ty noviny potom musím stejně napsat sám, není nikdo, kdo by mě zastoupil. Dostal jsem i odměnu, což všude určitě nedávají.
H. U.: Pokud byste doporučoval dárcovství, proč?
J. E.: Myslím, že každému, kdo je zdravý, bych to doporučil. Nebo někdo blízký, z rodiny. Moje nemocná maminka potřebovala mnoho krve, destiček. Moji mamince pomohli cizí lidé, já se snažím pomáhat těm ostatním. Nikdy nevíme, kdy ji budeme sami potřebovat. Nebo někdo z blízkých.
