Čtyřicetkrát daroval nenahraditelnou tekutinu. Říká, že vlastně o nic nejde. Jako řada dalších bezplatných dárců krve je Petr Vondráček velmi skromný.
Petr Vondráček: Tady se nedá mluvit o pocitech. Tady jde o to, že jsem rád, pokud daruji krev. Mne těší to, že je využita ku prospěchu druhých.
H. U.: To přesně vždycky slyšíme od dárců krve, že vlastně o nic nejde. A jejich rodina se stále a stále rozrůstá, tedy těch, co říkají „vlastně o nic nejde“. Na druhé straně je spousta lidí, kteří říkají, že nic nemá smysl. Vy dokazujete, že to smysl určitě má.
P. V.: Myslím, že kdybychom nedávali krev a každý by si řekl, že to nemá smysl, tak si každý dokáže určitě spočítat důsledky, jaké by to mělo.
H. U.: Co tomu říká vaše rodina, že chodíte dávat krev?
P. V.: Co tomu říká? Na to se můžete zeptat manželky mojí.
Manželka: Když někdo může pomoci, tak má.
H. U.: Co tomu říkáš, že taťka je dárce krve a dostal medaili?
Barunka: Já vůbec nevím.
H. U.: Říká se, že dárcovství je návyková záležitost. Potkáme se po vašich osmdesáti odběrech znova?
P. V.: Pokud mi to zdravotní stav dovolí, tak určitě. V průměru dávám dva až třikrát za rok. Když se blíží ten den D, tak už se na to těším. Jak jste sama řekla, je to návyková záležitost.
H. U.: Pokud se podíváte zpátky na ten první den D? Kdy to bylo?
P. V.: Na vojně v roce 1980, na transfúzní stanici v Brně.
H. U.: Vojna, že. Většina mužů to říká.