Osmé pokračování seriálu o lidech, kteří by neměli zůstat bezejmenní. Bezplatní dárci krve. Pavla Janouška z Jablonce pozvala k rozhovoru Helena Ungermannová.

Jste poměrně mladý a už máte na kontě osmdesát tři odběrů.
Z větší části chodím dávat plazmu. Poměrově na plnou krev asi pětatřicet odběrů a zbytek plazma.

Jaký je v tom z vašeho pohledu rozdíl?
Celkově to ani nevnímám, jen na plazmě to trvá o trochu déle. Odběr plné krve je do čtvrt hodinky hotov.

Na plazmě tedy strávíte víc času, jak si jej krátíte?
Povídám si se sestřičkami.

Chodíte na transfúzní oddělení často, potkáváte tam stejné lidi?
Ano a dokonce mám přes dárcovskou stanici i některé nové známé.

Je to tedy i taková společenská událost?
Neřekl bych. To bylo před lety, když nás jezdilo sedm osm kluků jako posledních a pak jsme si s personálem dali lahvinku červeného vínka. Tak to byla společenská událost, dnes je to zcela běžný odběr, jak to nazývají.

Jak stíháte být dárcem a mít fungující firmu?
Mám dobré lidi. I jeden ze zaměstnanců Jiří Mikeš chodí dávat krev i plazmu a má už také zlatou medaili Dr. Janského. Dostal jsem jej na odběry a jede pěkně.

Osobní příklad přivedl dalšího dárce? Máte jich víc?
Mezi známými pár ano.

Potřeboval někdo z vašich blízkých či známých krev?
Z mé firmy ani rodiny naštěstí nikdo, ale známý ze spolupracující firmy ano.

Kdy jste vlastně měl první odběr?
To mi bylo snad osmnáct. To se ještě na transfúzku chodilo zadem po točitých železných schodech. Přišel jsem tam pěkně vyplašený.

Ale vrátil jste se?
Ano, i když jsem měl trochu problém s paní primářkou. Štvalo mě, že nám dávají k pití limonádu za pár korun. Chtěl jsem přejít do Mladé Boleslavi. Pak jsem zjistil, že tam nedostanou dárci ani tu půlku kuřete co v Liberci. Myslím, že v tomhle ohledu si dárců zase tak příliš neváží. To mě mrzí. Slyšíme: Daruj krev, daruješ život. S krví obchodují a pár babek by nám mohli dát.