V sedmnáctém pokračování seriálu pozvání přijala policejní preventistka Dagmar Sochorová. V průkazce dárce má sice zatím jen dva odběry, ale jsou tací, kteří tuto průkazku vůbec nevlastní.

Co bylo prvním impulsem, že jste se vypravila na transfuzní oddělení?
Prvním impulsem asi byli kolegové z práce, kteří jsou dárci krve. Inspirovali mne. A hlavně ta touha chtít, chtěla jsem sama.

Je někdo z vašich nástupců, děti jsou ještě asi malé, ale co na to říká rodina? Jsou v kruhu dárců?
Mám osmnáctiletou dceru. Tedy téměř, v prosinci bude mít narozeniny. V podstatě se nemůže dočkat, až půjde po novém roce se mnou.

Mluvila jste s ní o tom, jak to tam probíhá, aby se třeba nebála? A je zvědavá, jak to tam funguje?

Ptala se, byla zvědavá. Samozřejmě jsem jí o tom vyprávěla a nijakým způsobem jsem ji neodradila. Naopak, má přání jít hned, jak to půjde.

Byla jste někdy nucena přijmout krev? Nebo někdo z vašich blízkých potřeboval transfuzi?
Já sama osobně jsem dosud transfuzi nepotřebovala. Nicméně několika chirurgickým zákrokům jsem se podrobila, takže i to v tom mém podvědomí zůstalo. Možnost, že krev budu potřebovat, nebo někdo z mých blízkých, tam byla. Tak i proto jsem se rozhodla krev darovat.

Jak byste charakterizovala ty, kteří chodí darovat krev, ale pod vidinou finančního zisku. To znamená na jinou adresu než v liberecké Baarově ulici?
Myslím, že ten kdo chodí darovat krev za peníze už tu motivaci má někde jinde. Už to není, protože by chtěl. Určitě na prvním místě je vidina toho finančního příspěvku.

Ve své profesi se dostanete také k některým dopravním nehodám. Jak to vnímáte z kontextu dárcovství. Vidíte nehody, tragédie …
Určitě, tohle v podvědomí je, nehody, tragédie. Nesetkáváme se s tím osobně, ale samozřejmě i jako ostatní občané z médií každodenně, takže to na člověka působí. To, že moje krev bude někdy využita, právě takhle pro někoho, kdo ji takto akutně potřebuje. Tak to mě hřeje u srdce nejvíc.