Vystudovala obor dámská krejčová, ale v životě by ji nenapadlo, že bude šití někdy říkat práce. „A to práce s velkým P, protože je to poprvé v životě, kdy můžu říct, že svou práci miluji, dodává s úsměvem starostlivá máma a malá podnikatelka.

Můžete prosím popsat cestu ke vzniku RicPic?
V posledním zaměstnání jsem zažívala velký tlak na psychiku a uvědomila jsem si, že pokud chci být v životě šťastná, musím dělat i práci, která mě bude bavit. Začala jsem koketovat s myšlenkou, že bych mohla oprášit šití. Koupila jsem si nový šicí stroj a svůj úplně první overlock, ale bylo tak málo volného času, že jsem se k šití dostávala zřídka. Stroje tedy ležely doma víc než rok, prakticky nevyužité a celou myšlenku jsem postupem času hodila za hlavu jako nereálnou.

K šití jste se přeci jenom vrátila. Co se změnilo?
RicPic jako takové vzniklo, až když jsem byla se starší dcerou na mateřské dovolené. Ne že bych se nudila, ale měla jsem velikou potřebu něco tvořit. První jsem začala vyrábět čelenky pro miminka na focení, protože jsem nemohla na dceru sehnat žádnou, která by se mi líbila. Pak jsem se docela dlouho věnovala šití látkových leporel a posléze mě osvítila myšlenka dětského oblečení. Chvíli jsem dělala vše dohromady, ale nešlo to časově skloubit, proto jsem zakotvila čistě jen u dětského oblečení.

Proč jste vybrala pojmenování RicPic?
Ke vzniku názvu bohužel nemám žádnou originální ani vtipnou historku. Chtěla jsem něco hravého, úderného, snadno zapamatovatelného, a tak mě jednou z čista jasna napadlo RicPic. Můj skvělý grafik Mitas vytvořil logo, které jsem posléze nechala zaregistrovat ochrannou známkou. Tím pádem můžu používat “erko“ v kroužku a z toho mám velkou radost, jelikož to nebylo úplně snadné.

Fungujete už tři roky, nebála jste se na začátku neúspěchu?
Bála jsem se a vlastně se bojím doteď. V začátcích jsem našla velkou podporu u kamarádky Hedviky (Hedvika Mikešová má vlastní značku kulíšků POM POM, pozn. redakce), ta mi dodala odvahu. Považuji za důležité mít vedle sebe člověka, který tomu, co děláte, tak moc věří, že vás to nakopne. Heduš se mnou byla od začátku a je do teď, za což jsem jí neskutečně vděčná. Přijde mi, že jsem vlastně pořád na začátku.

Jaké máte cíle?
Vybudovat si vlastní obchod, takže jsem zase na začátku něčeho nového a opět se bojím, ale věřím, že se všechno povede a zase se s RicPic někam posunu.

Živíte se šitím nebo to máte jako vedlejší koníček?
Jedná se o koníček, který zabírá 100 % mého volného času. Věřím, že mě to jednou bude i živit. Zatím jsou to nárazové přivýdělky, protože není jednoduché zorganizovat čas tak, abych mohla každý den pracovat třeba šest hodin v kuse. Pořád vnitřně cítím, že je aktuálně důležitější být hlavně máma než podnikatelka.

Co považujete za nejnáročnější?
To, že nelze oddělit práci od rodinného života, prolíná se to. Mám vnitřní pocit, že vlastně ani jedno nedělám tak, jak bych měla, proto se teď zaměřuji spíše na rozrůstání týmu než na samotný výdělek.

Kdo je vaším cílovým zákazníkem?
Hlavně rodiče, kteří upřednostní kvalitu před kvantitou. Teta nebo strýček, kteří hledají český výrobek ušitý z kvalitních materiálů a chtějí znát místo původu. Nebo i kamarádka, která ocení originalitu, netradiční design.

Máte už stálou klientelu?
Mám své stálé zákaznice, které jsou se mnou od úplných začátků a z některých se staly i moje kamarádky, za což jsem neskutečně vděčná.

Jaké oblečení jde nejvíce na odbyt?
Tepláčky, ty už prostě k RicPic neodmyslitelně patří a na tomto produktu jsem si vlastně značku vystavěla.

Došlo v Čechách k posunu, že lidé spíše upřednostní kvalitního a domácího výrobce před konfekcí?
Já si myslím, že určitě. Poslední dobou hodně vnímám, že se lidé zajímají o původ věcí a vlastně je i baví, že za produktem vidí konkrétního člověka. Řeší se udržitelná móda, ekologická výroba, pracovní podmínky pro švadleny. Tohle všechno jde ruku v ruce a lidé se tak vrací k lokálním výrobcům, ať už jde o oblečení, kosmetiku nebo potraviny.

Nebývá někdy problém u hand made značek cenová dostupnost?
U hand made značek je právě super to, že si koupíte jeden kousek, kterého si vážíte mnohem víc než tří jiných, co byste si mohli za tu cenu koupit v obchodním řetězci. Nebo tak to mám alespoň já. Mě třeba moc těší, když mi zákaznice napíše, že tepláčky podědilo už třetí dítě v rodině a stále drží. Občas se mi na stánku stane, že mi paní řekne, že si to za půlku ušije doma. Ano, ušije si to za půlku, protože už nemusí k ceně materiálu připočíst sociální, zdravotní, daně, práci a nakonec nějaký ten výdělek.

Kde čerpáte inspiraci?
Inspiraci čerpám hlavně asi u svých dětí, teď zrovna shromažďuji obrázky starší dcery a chystám se z nich vytvořit design na novou látku. Pak mě inspirují látky samotné, některé mám třeba koupené i dva roky, než se na ně dostane a já si řeknu, že zrovna tohle je to pravé a takhle to bude ono. Často se ptám i svých zákaznic, co by se jim líbilo za vzory, barvy, nové produkty. A samozřejmě studnice nápadů v podobě internetu, brouzdám, koukám a sem tam mě něco trkne a hodí nápad na novinku.

Sledujete „konkurenci“ či jiné domácí tvůrce?
Sleduji hodně hand made tvůrců z různých oblastí, ale většinou jsou to lidé, kteří jsou mi nějakým způsobem blízcí, a dokážu se s nimi ztotožnit. S některými si i sem tam napíšeme pár řádků a navzájem si fandíme. V tomhle ohledu mám takovou svou Instagramovou šťastnou bublinu, kam se chodím kochat a radovat se z toho, co se zase někomu povedlo krásného.

Jezdíte na podobné akce jako Tatrhy či design markety?
Třeba Tatrhy jsou naprosto geniální. Jezdím s holkami od začátku, chyběla jsem jen na jedněch, to jsem musela do porodnice, jinak bych si je nenechala ujít. (smích) Na markety jezdím moc ráda, a to hlavně kvůli kontaktu se zákazníky. Zpětná vazba je pro mě důležitá, ať je jakákoliv. A právě takové akce jsou k tomu jako stvořené.

Šití se pro vás stalo životním koníčkem. Jak jste se k němu dostala?
Už od dětství jsem šila. Potají jsem mamce lezla za šicí stroj, ale ta to vždy poznala a průšvih byl na světě. Moje maminka je neskutečně šikovná ženská, dokáže ušít naprosto cokoliv. Šít ji učila její teta, která byla dámská krejčová a měla svůj salón. Mamce jsem spoustu věcí okoukala přes rameno, asi mě to od malička fascinovalo. Po nocích šila pro mě a sestru úžasné oblečení, díky kterému jsme bývaly často středem pozornosti, a to mě bavilo. Nikdy asi nezapomenu na nábytek pro panenky, který mi ušila pod stromeček, milovala jsem ho.

Co jste vystudovala?
Obor dámská krejčová, ale po škole jsem šla úplně jiným směrem. Byla jsem přesvědčená, že se tomu nebudu nikdy v životě věnovat. Vše jsem oprášila až na mateřské. Zaplatila jsem si individuální kurzy střihové konstrukce, protože se mi to už dávno vykouřilo z hlavy.

Co šijete nejraději? A jak dlouho vám trvá ušít jeden kousek?
Úplně nejraději šiji něco, co jsem ještě nešila. Baví mě ten proces vymýšlení, postupu a vychytávání chyb na střihu. Jinak ze svých stálých produktů nejraději tvořím dětské overaly. Čistě ušití, bez stříhání, zabere přibližně 75 minut.

Máte nějakou šicí dílnu nebo šijete v obývacím pokoji?
Mám maličkou dílnu v našem panelákovém bytě. Jen tak tak se sem vejdu se třemi stroji, takže je vlastně zahlcený celý byt. Kam se podíváte, jsou komínky látek. Můj manžel má se mnou svatou trpělivost. (úsměv)

Dá se říci, že se vám díky RicPic splnil sen?
Určitě ano!