Sotva šestikilový srneček ještě žil, když jeho nálezce volal o pomoc. Na záchranu bylo ale pozdě. Po příjezdu k lesíku směrem na Lukášov našla Dagmar Kubištová z Ligy na ochranu zvířat mládě uhynulé.

„Ještě dýchal, ale byl zle potrhán,“ svěřil se muž, který hrůzný nález objevil v pondělí dopoledne při procházce lesem pod vodárnou. Místem prochází často a pes na volno tu podle něj není žádná výjimka.

Lokalitu totiž hojně využívají i pejskaři z nedalekých panelových domů v ulici Na Úbočí. „Nic jiného než pes jej skolit podle zranění nemohlo,“ konstatuje Kubištová.

Pes může být volně, ale ovladatelný

Místo je za hranicemi města, kterou radnice vyhláškou vytyčila pro povinnost majitelů mít psa na vodítku. V lese ale povinnost hlídat psa a nenechat jej bez kontroly pobíhat, mají majitelé také.

Mládě vůbec nemuselo být opuštěné, ale matka jej do bezpečí v houští jen odložila. V případě útoku ale většinou zvítězí pud sebezáchovy před pudem mateřským.

„Ne vždycky. Na vlastní oči jsem viděl, jak se srna na ochranu mláděte postavila i lišce a bušila do ní,“ poznamenal myslivecký hospodář ze Zlaté Olešnice Jiří Zelenka.

Chápe, že majitelé chtějí své čtyřnohé miláčky nechat proběhnout. „Musí je mít ale pod kontrolou. Tedy bezpodmínečně ovladatelné hlasem, když ne, tak na vodítku,“ míní Zelenka.

Myslivci moc nevěří v nápravu pejskařů

Lesní zvěř podle myslivců v současné době hodně migruje a dostává se i do těsné blízkosti lidských obydlí.

Lokalita patří do správy rýnovickým myslivcům, ale špatné zkušenosti se strženou či uštvanou zvěří mají téměř všude. Týká se to nejen mláďat, ale i dospělých kusů.

Právo zastřelit psa štvoucího zvěř má jen myslivecký hospodář a stráž. „Velmi, ale velmi nerad bych to udělal. Pes je většinou členem rodiny a mělo by to psychický dopad,“ konstatoval Zelenka.

Podle něj, pokud se psa podaří identifikovat, stačí důrazná domluva a lidé pochopí. „Myslím, že je to rok od roku lepší,“ míní Zelenka. Přesto u nich v honitbě najdou jeden až dva stržené kusy ročně.

Velmi špatné zkušenosti ale mají myslivci ze sdružení Nisa v Lučanech. „Na Kynastě najdeme i pět šest kusů za rok. Jsme příliš blízko města,“ sdělil Julius Prepiak.

Pejskaři si s tím podle něj hlavu nelámou a situace je u nich zoufalá. „Viděl jsem řvoucího srnce, jak jej trhá pes. Mohli jsme jen bezradně stát,“ přiblížil situaci Prepiak. I když znají majitele, je dokazování skutečnosti neuvěřitelná procedura. „Nezodpovědní lidé,“ dodal Prepiak.