V sobotu se pod mamutem sešlo na devět set běžců, kteří se rozhodli pokořit jeho menšího bratra, můstek K 120. Také tento rok jsem dostal možnost Red Bull 400 běžet. Dohromady jsme dali štafetu Jabloneckého deníku.

Bohužel počasí úřadovalo a panovalo tradiční jizerskohorské léto. Žádný slibovaný nejteplejší den srpna. Krásných 16 stupňů a déšť. Z toho vzešla i jedna dost podstatná změna. Tento rok se neběžela kvalifikace, tedy rozběh po hranu můstku a všichni se vydali rovnou celým můstkem.

To byla pořádná psychická rána, protože po loňské zkušenosti jsem věděl, že slogan „nejtěžších 400 metrů ve tvém životě", při kvalifikaci cca 285 metrů, není jen marketingový tahák. V kopci jdete doslova na krev. Kvůli tomu se nahoru vydali nejdříve elitní muži. Dlouhou dobu jsem v rozpisu figuroval i já, což mě opravdu děsilo, protože by to bylo opravdu ponižující, být v půlce kopce, když vyhlašují první dobíhající. Nakonec se tak naštěstí nestalo a mne čekal až předposlední rozběh.

Trať byla hodně rozmoklá, čas ubíhal stejně rychle jako odbíhali další a další závodníci. Pomalu se mi začínal svírat žaludek. Celých 400 metrů jsem ještě neběžel. Chtěl jsem si opět zaběhnout kvalifikaci a potom už sbírat síly do štafet.

Situace se ovšem měla jinak. Mezi jednou a druhou odpolední jsem stál na startovní čáře a radši klopil zrak. Dívat se vzhůru moc nepomáhalo a člověka opět napadají otázky typu: Proč to děláš? Umřeš nebo to půjde? Přiznám se, že už od čtvrtka se mi o pochoďáku vzhůru zdálo a pokaždé, když jsem se vzbudil, musel jsem se převléknout. Tričko by se totiž dalo ždímat.

Třicet sekund do startu, pět, dva, jedna a už máme za sebou první metry. Kopec začne stoupat po zhruba 70 metrech. Na stovce už nastupuje stěna. Do 130 metrů se snažím dýchat jenom nosem a nepřepálit start. Držím se nohou kluka, co běží přede mnou. Vím, že nahoru je lepší se nedívat. Po pár tempech „na gorilu" měním strategii a rukama se opírám o kolena a stehna. Celkem to jde.

Čiré utrpení pro mne vloni byl úsek od 180 metrů ke značce 200 metrů. Tady to bylo doslova peklo. Letos se nic takového nedělo. Příprava a měsíční bolest s trénováním výběhů Jelení ulice se vyplatila. Drápu se k hraně můstku. Žádný běh, rychlejší chůze. Na prknech, jimiž se stoupá přímo na hranu můstku, přichází málem pád, bahno ve vzorku si vybírá svou daň, ale pro kluky v kopačkách, je to snad ještě horší. Někteří tady doslova tancují.

LIDI FANDÍ JAKO ZBĚSILÍ

Procházím kolem značky 300 metrů. Tady jsem loni předával štafetový kolík a za několik hodin to tak bude znovu. Odtud je to úplná neznámá a z vyprávění jsem věděl, že nyní je to opravdu jen o hlavě. Jsou tu už vyšlapané tři cestičky. Obě už jsou tak nadranc, takže je jedno, jakou se dáte.

Nevnímám, kdo je kolem mne. Slyším kamarády a jednoho ze členů naší štafety, jak na mě řvou, abych si pomáhal chycením trubky po spodní straně můstku. Nepomáhá to. Jsem v patách zeleným botám. Nemám sílu podívat se nahoru. Zdržuje, nemůžu projít a na to vydat se prostřední cestou, nemám. Nakonec ustupuje. Krok za krokem jdu. Nesmíš se zastavit! Vnímám jenom dech a snažím se držet tempo jako metronom. Už je tu poslední prkno a cíl. Na souboj s dvojicí přede mnou už nemám sílu.

Jsem nahoře. Musím pár kroků stranou. Není, kde si lehnout. Fláknu sebou o kousek dál. Z hlášení moderátora vyrozumím, že náš rozběh byl dost vyrovnaný. Čas mě nezajímá. Vyšel jsem to a to je podstatné. Dokonce se můžu postavit, dojít si pro vodu a Red Bulla. Vydávám se dolů zjistit, jak je to se štafetou.

Slovy nejde vyjádřit, jaké to skutečně je. Opravdu ani přiblížit. Hledáte-li výzvu, tohle je skvělá příležitost překonat sám sebe. V některých případech je to vyloženě utrpení. Doslova! Z hlavy nikdy nevymažu tu dívku, která už na 200 metrech lezla po čtyřech a doslova rukou trhala kusy trávy, aby se dostala nahoru. Poslední. Výraz, že dostane infarkt, určitě se jí chtělo i plakat z toho zoufalství, ale fanoušci nedají nikomu odpočinout a ženou ho dopředu. Atmosféra je tu geniální.

ŠTAFETA SE ZMĚNOU

Po mém rozběhu jde ještě jeden mužský a z původně dvou ženských jsou čtyři. Po druhém scházím dolů, zeptat se Davida Nýče mladšího, jak je na tom. Pro Český rozhlas má vysílat fotbalový match mezi Jabloncem a Slováckem. Dole už se převléká do civilu a omlouvá se, že už bude muset jet, ale sehnal za sebe náhradu v podobě reprezentačního běžce na lyžích Dušana Kožíška. No zlobili byste se na mém místě?

Letos media běžela samostatně spolu s VIP osobnostmi. Na startu je nás deset štafet. Jako vloni mám třetí úsek. Tehdy jsme běželi v mužích a skončili na 15. místě. Letos jsme si řekli, že pojedeme na pohodu. To se řekne a hůř udělá. První úsek má Klára Šimonová, které se vůbec nechtělo, ale nakonec na startu stojí. Poznávacím znakem i na tu dálku jsou její růžové kompresní ponožky. Běží, co to dá, a podaří se jí předat na předposledním místě.

DUŠAN KOŽÍŠEK JE BŮH

Přes hranu pozoruji, jak Dušan Kožíšek jede. První je se slušným náskokem cca 20 metrů Ben Cristovao, ale Dušan stahuje metr po metru. Začíná se to vyrovnávat. V jeden moment Cristovao podklouzne, narovná se, v prudkém kopci musí udělat dva kroky zpět a to už Dušan vede. Přibíhá ke mně a podává mi štafetový kolík.

Stejně jako vloni běžíme po pravé straně můstku. Na mém úseku to není nic moc. Je tu borůvčí a tak prvních šest kroků se smekám. „Makej …!" bleskne mi hlavou. Při předávce to vypadalo, že cca šest štafet bylo kousek za námi a já nechci být rozhodně ten, co pokazí heroický výkon Dušana. Blížím se k prknům na odrazovou hranu. „Tady opatrně, víš, jak to bylo v singlu," vyskočí výstraha v hlavě. Mám víc síly a jde to celkem v pohodě. Odrazová hrana a můstek se začíná opět pomalu naklápět.

Moderátor hlásí, že první štafeta se blíží a borec ve žluté čepici má slušný náskok. Říkám si, že to není možné, ale radši se neotáčím. Posledních 20 metrů je utrpení. Nohy nejedou, stehna pálí, je to jako kdybych za sebou tahal žvýkačku. Konečně předávka.

Vydýchám se a mezitím přibíhají další. Podívám se nahoru a našeho posledního běžce Mílu Dolenského stahují. Tady už mluvím vysloveně sprostě. No nic. Třetí místo taky místo. Vydávám se dolu.

NAKONEC RADOST

Cestou celý den hodnotím s tiskovou mluvčí jabloneckého magistrátu Markétou Hozovou, která se do Harrachova přijela také podívat. Do diskuze se přidávají i další běžci, hodnotíme co trénovat, jak to kdo zvládl.

Přicházím k první člence štafety, která teď odpočívá a kamarád na mě křičí a gratuluje k prvnímu místu. Nevěřícně se na něj dívám. O pět minut později přichází Míla Dolenský a potvrzuje, že jsme nakonec vyhráli. Red Bull 400 se tak vydařil.