Ve své nejnovější knize se inspiroval mýty, moderní technologií a také stavem planety Země. „Technologie nás proměňují nejpozději od vynálezu pěstního klínu a nejsou samy o sobě dobré nebo zlé, záleží, jak s nimi zacházíme,“ říká Kučera v rozhovoru pro Deník.

Vystudoval jste žurnalistiku, co vás táhlo ke psaní? Vzpomínáte na své první texty?
Se psaním jsem začal hned, jak jsem se naučil psát. Na základní škole jsem tvořil napůl obrázkové a napůl textové sešity dobrodružných příběhů inspirovaných různými krimi seriály, které tenkrát běžely v televizi. Dnes mě mrzí, že jsem ty sešity někde poztrácel. A žurnalistiku jsem posléze vystudoval, protože mi to přišlo jako nejsnazší cesta, jak se psaním uživit.

Čím se aktuálně živíte?
Pracuji jako redaktor Salonu, kulturní přílohy Práva, a při práci na Projektu Gilgameš se mi osvědčilo dělat si pomocí novinového psaní jakési „rešerše“.

Přispíval jste i do novin a časopisů. Co je vám bližší, zpravodajský, nebo beletristický text?
Bližší je mi samozřejmě beletrie, ale obě ty formy mají svoje. Dělal jsem třeba rozhovor s asyriologem Jiřím Proseckým, který přeložil do češtiny Epos o Gilgamešovi. A dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí – například že roznětkou děje celého eposu ve skutečnosti byl Gilgamešův neukojitelný sexuální apetit –, které se mi pak hodily i do knížky.

Projekt Gilgameš je aktuálně vaším nejnovějším knižním počinem. Můžete ho přiblížit?
Superinteligentní počítač dostane od týmu vědců za úkol najít smysl lidského života, ale místo matematické rovnice nebo podobného řešení, které by se od stroje čekalo, začne superinteligence vyprávět příběh. V tom příběhu převozník Uršanábi, vedlejší postava Eposu o Gilgamešovi, získá nesmrtelnost a pluje po mořích až do blízké budoucnosti. Cestou potkává různé skutečné i literární postavy a snaží se pro lidstvo vykonat něco smysluplného.

Poměrně jste se odchýlil od dřívější tvorby, povídek s humorným nádechem. Co vás k tomu vedlo?
Rád bych věřil, že v mých dřívějších knížkách bylo i něco víc než humor a že v té současné knížce humorný nádech úplně nezmizel. Posouzení ale nechám na čtenáři. Je pravda, že jsem si začal klást víc otázek, nejenom ty „věčné“, jako jaký to tu má všechno vlastně smysl, ale i docela konkrétní, aktuální otázky. Například co dělat, aby byla naše planeta obyvatelná i pro další generace.

Někteří recenzenti řadí knihu do žánru sci-fi, jiní dílo hodnotí jako filozofický text. Kam byste ho zařadil vy jako autor?
Já bych ho radši nikam neřadil, to nechám na kriticích. Ale označení sci-fi se určitě nebráním a mám radost, že jedna z recenzí vyšla i v časopise věnovaném science fiction. Jen si říkám, aby pak ten text nezklamal některé fanoušky žánru, kteří čekají kolonizace galaxií a boj s mimozemšťany – já si bohatě vystačil s pozemskými reáliemi. A označení filozofický text – no kéž by!

Kniha se zabývá i budoucí existencí lidstva a jeho vlivem na planetu Zemi. S jakým cílem jste knihu psal?
Knížku jsem psal ještě předtím, než byly vydány dokumenty jako „Varování světových vědců lidstvu: druhá výzva“ či poslední varování klimatického panelu OSN, než se rozjely demonstrace středoškoláků za klima. Přišlo mi tehdy, že vzhledem k závažnosti problémů, kterým čelíme, se o environmentální krizi málo mluví. A ani tuzemská literatura se tomu tématu příliš nevěnuje. Dnes o tom sice mluvíme, ale stejně moc neděláme.

V knize vystupuje i umělá inteligence. Jak vnímáte čím dál tím větší roli technologie v našich životech?
Technologie nás proměňují nejpozději od vynálezu pěstního klínu a nejsou samy o sobě dobré nebo zlé, záleží, jak s nimi zacházíme. Osobně jsem spíš technooptimista, ale je to asi hlavně věc osobního nastavení.

Jak dlouho román vznikal?
Zhruba rok zabralo „ohledávání terénu“, dva roky samotné psaní a pak ještě rok trvalo, než kniha vyšla.

Pokud se nepletu, v době vzniku knihy jste se stal otcem. Odrazilo se to na příběhu? Změnil jste nějak způsob uvažování?
Je to tak a v knížce se to odrazilo. Jeden z vypravěčů toho příběhu, robopsycholog, čeká se svojí ženou dítě a jeho přemítání nad tím nenarozeným tvorem je, myslím, podstatnou součástí toho románového příběhu, kontrast a doplněk k těm velkým dějinám, kterými proplouvá převozník Uršanábi. Nemyslím, že narození dítěte nějak zásadně změnilo moje uvažování, spíš jsem se dostal do životní fáze, kdy se oboje potkalo. Kladení těch „velkých“ otázek a částečná nápověda v podobě syna.

Snažíte se, aby váš styl života byl ohleduplný vůči planetě? Myslíte si, že je potřeba Zemi chránit?
Omezili jsme doma maso a mléčné výrobky, a když už, snažíme se je kupovat od místních zemědělců, ne z velkochovů. Nemáme auto, nekupujeme zbytečně věci, které nepotřebujeme atd. Ale samozřejmě planetu nezachráníme jenom osobní spotřebitelskou volbou, změna musí být komplexní. V knížce píšu a není to fikce že aby lidská civilizace mohla trvale uspokojovat svoji současnou spotřebu, potřebovala by čtyři planety Země.

Podílel jste se na knižním projektu Povídky pro Duhu. V čem spočívá jeho poselství?
Je to cyklus povídek současných spisovatelů propojený tématem „divočina“. Dva roky vycházel v Salonu Práva a letos jsme ho vydali knižně s tím, že výtěžek z prodeje knížky půjde na podporu Hnutí DUHA, konkrétně jeho kampaně „Zachraňme lesy“.

Teď z jiného soudku. Co si naopak rád přečtete vy?
Já si rád přečtu skoro všechno. V posledních týdnech to byla třeba knížka astrofyzika Michia Kakua „Budoucnost lidstva. Náš uděl mezi hvězdami“, experimentální próza Jakuba Šofara, arabské pohádky o džinech a ghúlech, knihy antropologa Jareda Diamonda o kolapsu civilizací. Nejraději čtu, když jezdím s kočárkem se spícím dítětem v rochlickém parku, jednou rukou tlačím kočárek, ve druhé mám knihu.

Jaké máte další plány na literárním poli?
Rád bych napsal knížku, kde se don Quijote setká s vypravěčkou Šeherezádou. Sám jsem zvědav, jak to dopadne.