Není toho moc, co zbylo po původním německém obyvatelstvu nejen na Jablonecku. Původně velmi poněmčené oblasti Sudet zůstaly po 2. světové válce vylidněné a život, který sem proudil, neměl úctu k pozůstatkům a památkám.

I proto za dlouhá léta zchátrala hrobka rodiny Weiskopfových na hřbitově ve Smržovce. Zůstal jen obrubník ohraničující místo u zdi, ze které opadávaly kamenné kvádry. Pořezaly se křoviny, posekala tráva? Šup s odpadem na zchátralý hrob, o nějž se nikdo nestaral. Na rovu vyrůstají náletové rostliny, náhrobek pohozen.

Podobný osud přitom postihl stovky a možná i tisíce hrobů německých rodin. Smržovští se rozhodli, že historii, byť pomaloučku, oživí. „Každý rok zrekonstruujeme jedno pietní místo na našem hřbitově, kde odpočívá významná osobnost smržovské historie,“ sdělil Marek Hotovec, starosta Smržovky. Obnova hrobu rodiny Wediskopfových stála kolem sedmdesáti tisíc korun, menší část poskytla i Nadace Preciosa.

Příští rok chtějí Smržovští zkrášlit hrob Josefa Meisnera, někdejšího řídícího učitele, který se do historie města zapsal hlavně svými poznámkami a zápisy do místní kroniky. „Ty jsou pro nás naprosto unikátní, jejich vypovídající hodnota je zcela nenahraditelná pro poznání historie,“ doplnil starosta. Josef Meisner nechal vytisknout i repliku takzvaného smržovského grimoáru, která je k vidění v Kittelově muzeu na Krásné.

Protože jsou na smržovském hřbitově desítky hrobů německých obyvatel, o které se nikdo nestará, zaobírá se město vytvořením centrálního pietního místa. „Představa je taková, že by se sejmuly všechny cedulky se jmény a vložili se na jedno místo. Aby se neztratila jména lidí, kteří tady prožili celé své životy,“ vysvětlil Hotovec.

Weiskopfovi - volné převzetí článku z knihy Smržovka, pohledy do historie dávné i nedávné

Do Smržovky zamířila rodina Weiskopfových, židovského původu, z Hořic na počátku roku 1832, když hrabě Desfours povolal do Smržovky lékaře Hartwiga Weiskopfa. Ten si sebou přivedl rodiče a sestry a brzy se oženil. Konvertoval, jako bezmála všichni z rodiny, od židovské víry.

Lékař i chemik

Fascinovala ho vodoléčba a již v roce 1839 si zřídil na Smržovce malé lázně a na téma vodoléčby vydal ve Vídni i knihu. Je jmenován panským i soudním lékařem. V roce 1854 přesto odchází do Potočné, aby zde převzal do nájmu studenovodní lázně. Když majitel po čtyřech letech lázně prodává, vrací se Weiskopf zpět do Smržovky.

Ale jsme v kraji sklářů a to nemohlo utéct ani pozornosti pana lékaře. Řemeslo jhej natolik okouzlilo, že začal experimentovat se skleněnou kompozicí, aby v roce 1854 odhalil složení benátského avanturinového skla. Úspěšný byl i s vnitřním stříbřením perlí pomocí chemie. „Záliba v chemii a výsledky výzkumů ho v roce 1868 přivedly k myšlence založení chemické továrny,“ píše v knize Smržovka, pohledy do historie dávné i nedávné Petr Nový, hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie Jablonec.

Hartwig žil i čilým politickým životem. Sepsal žádost o povýšení Smržovky na městys, v revolučním roce 1850 zastával post poručíka Národní gardy, byl vrchním účetním pro obce smržovského panství, později i obecním radou. V roce 1872, tři roky před smrtí, přišel s myšlenkou obecní spořitelny.

Nejstarší syn Paul se narodil roku 1844, studoval chemii v Berlíně a poté pracoval jsko vedoucí sklárny hrabat Harrachů. Do Smržovky se vrátil v roce 1873. Stanul v čele Průmyslového a vzdělávacího spolku. Věnoval se skleněné vlně a otickým vlastnostem skla. Firmám v okolí dodával chemikálie i vypalovací pece. A protože byl úspěšný, rok po smrti otce realizuje otcův sen – zakládá chemickou továrnu. Stihl ještě návštěvu arcivévody Karla Ludwiga, umírá však ve věku ve věku čtyřiatřiceti let na tyfus.

Největší z rodiny

Vedení továrny se ujímá Iwan Weiskopf, zřejmě nejvýznamnější člen rodiny. Podle přání otce se stal lékařem a v roce 1876 si otevřel na Smržovce soukromou praxi. V zájmu rodiny ale po smrti bratra Paula přebírá chemickou továrnu.

A nevede si vůbec špatně. „Významnou novinkou byla produkce dutých perlí dekorovaných pravým zlatem, které se předtím vyráběly jen v Paříži. Weiskopf byl jediným výrobcem tohoto sortimentu v kraji a zaměstnával na sto padesát dělníků,“ píše Petr Nový. Výrobky získávají ocenění po celém světě, až již na výstavě v japonské Ósace nebo na Zemské výstavě českých Němců v Liberci.

Rok 1898 je rokem nevole sklářských dělníků. Vrcholí krize průmyslového odvětví a sedm tisíc dělníků vstupuje do stávky. V reakci se výrobci sdružují do výrobního družstva zvaného Produktiv, které organizuje prodej surovin a hotového zboží. Iwan Weiskopf se stává předsedou dozorčí rady. Je to ukrutná síla a daří se všem. Za dva roky stoupá mzda sklářských dělníků o neuvěřitelných 375 procent!

Ale i Iwan Weiskopf žije politikou, třicet let je členem smržovského zastupitelstva, většinu doby dokonce jako obecní rada. Byl zakladatelem a předsedou smržovské spořitelny, akciové plynárenské společnosti.
Proto nepřekvapí, že byl v den svých šedesátin jmenován čestným občanem a jeho jménem byla pojmenována jedna z ulic.

Sbíral skleněné knoflíky. Jedinečná sbírka je dnes majetkem Muzea skla a bižuterie v Jablonci. „Knoflíky z let 1800 až 1922 jsou opatřeny původními německy psanými etiketami, což činí ze sbírky velmi důležitý srovnávací materiál o výrobě knoflíků v průběhu více než sta let,“ poznamenala Šárka Sirůčková z Muzea skla a bižuterie.

Zlé časy

Na sklonku života se ale Iwan Weiskopf dočkal zlých časů. „Japonská konkurence začala ničit dosud v podstatě monopolní postavení jizerskohorských výrobců dutých perlí na indickém trhu. Sám Weiskopf začal trpět srdečními obtížemi, které byly nakonec tak intenzivní, že mu bolest nedovolovala ani spát. Smrt v roce 1911 pro něj znamenala skutečné vysvobození,“ vzpomněl Petr Nový.

Ani další dědici neměli v životě štěstí. Syn Willy Weiskopf zemřel v 1. světové válce na chřipku v italském zajetí.

Jeho nevlastní sestra Ella Weiskopfová si vzala za manžela Josefa Hellera, který vedl rodinou firmu až do roku 1938, kdy spáchal sebevraždu ze strachu před nacistickou perzekucí. Ella umírá v koncentračním táboře, když i ji dohnal židovský původ jejího praděda. Tři synové stačili včas emigrovat.