„Nebyli jsme schopni, hrůzou ochromeni, nikomu pomoci. Nebyli jsme schopni pohybu. Vystoupivší voda z vysokých břehů se přelila přes cesty a silnici a vnikala do sklepů, kde ničila zásoby potravin, do bytů, kde převracela těžké klavíry i trezory,“ vzpomínal očitý svědek katastrofy na Bílé Desné Eduard Gnendiger v publikaci zvané Protržení přehrady na Bílé Desné dne 18. září válečného roku 1916.

„Tato brožura byla nejsolidnějším podkladem pro mou práci,“ vzpomíná Ladislav Žák, dlouholetý desenský kronikář a autor knihy Katastrofa na Bílé Desné.
K jejímu sepsání se odhodlal v době, kdy se schylovalo k 80. výročí tragédie, tedy v roce 1996.

Desenský kronikář

Ladislav Žák přišel do Desné v roce 1946 jako sklář, kdy ho do jizerskohorského městečka poslal tehdejší železnobrodský revoluční výbor. V Riedlových sklárnách nastoupil jako vedoucí výroby dutého skla. Pracoval i na místním národním výboru.

V roce 1970 umluvil Ladislava žáka tehdejší starosta Desné, aby převzal vedení zdejší kroniky. „Nejdříve ji ale dělal tchán. Moc tomu ale nerozuměl, hodně jsem mu radil. Nakonec dopsal a doporučil mě,“ vypráví Žák, dnes osmaosmdesátiletý penzista.
Nechtěl, nakonec ale psal desenskou kroniku dvacet sedm let.

Hned na začátcích své práce nacházel povětšinou kusé informace o katastrofě na Bílé Desné.
Po Sametové revoluci se otevřely nejedny do té doby uzavřené dveře. A v Desné přišli na to, že by se mohli pokusit katastrofu zmapovat a zjistit pravé důvody protržení přehrady.

V roce 1996 se Ladislav Žák obrátil na Povodí Labe, zda a jak provést nové důkladné vyšetření katastrofy. „Jezdil jsem za nimi do Hradce. Byli milí, nápad s vyšetřením tragédie se jim líbil. Začal nový průzkum,“ vysvětlil Žák.

Závěr? Odlišný od závěrů a odborníků, kteří po katastrofě a dále ve dvacátých a třicátých letech tragédii vyšetřovali. „Již před stavbou přehrady nebyly udělány důkladné geotechnické průzkumy. A z toho vznikly všechny následující chyby,“ vysvětluje bývalý kronikář.
Poslední průzkumy přinesly jasné výsledky. Hlavním problémem, kvůli kterému se strhla katastrofa, byla vnitřní eroze hráze. Voda z nádrže podsakovala pod hráz, došlo k vnitřní erozi.

Proč přehrada?

V devatenáctém století a na začátku století dvacátého sužovaly Jizerské hory povodně. Zvlášť ta v roce 1897 byla katastrofální, škody se vyšplhaly na více než dva miliony tehdejších korun. Fotografie povodní z roku 1912 ukazují koryto Bílé Desné po jedné z nich. Údolí je pokryto polámanými stromy a zničenými domy.

Již v roce 1902 vzniká v Polubném Vodní družstvo. Předsedou je zvolen Wilhelm Riedl, dodnes známý velkoprůmyslník. Zástupcem se stal mlynář Wilhelm Wenzel.

Družstvo si bere za své ochránit průmysl a obyvatele údolí Černé a Bílé Desné a Kamenice. Na řekách plánuje vybudování přehrad. Ty mají mít ještě další úkol, zdržovaná voda má pohánět stroje v továrnách a dílnách.

Se stavbou přehrady na Bílé Desné začala firma Schön a synové 17. října 1911, o necelé dva měsíce později než se stavbou soušské přehrady.

Součástí dodávky bylo vybudování spojovací štoly dlouhé víc než jedenáct set metrů. „Ražení štoly si vyžádalo jednoho mrtvého a čtyři zraněné,“ píše v knize Ladislav Žák.

Kolaudace proběhla 18. listopadu. „Zjistili jsme, že v ten den byla veliká vánice a komise tehdy dojela do polovičky cesty a musela se vrátit. Kolaudaci provedli jen na základě stavebních deníků,“ popsal Žák.

Katastrofa

O deset měsíců později došlo ke katastrofě. 18. září 1916. „V ten nešťastný den v šestnáct hodin přišla na zdejší poštovní úřad zpráva, kterou se přikazovalo, že je nutno uvědomit majitele jezů a vodních náhonů, aby se nelekli, neboť korytem poteče větší množství vody,“ poznamenal Eduard Gnendiger. Po deseti minutách přichází hlášení: „Alarmujte hasiče, hráz se protrhla!“ Místní zůstávají v klidu, většina se pohybuje v okolí svých domů a dílen, aby v případě nutnosti vynesla svůj majetek. Ubíhala minuta za minutou, ale malá říčka si předla spokojeně dál.

„A jak se tak lidé dívali, poslouchali a radili, najednou tu byla ohromující a vše ničící obrovská vlna. Bylo po klidu, křičící matky běžely domů zachránit svoje mrňata, plačící děti utíkaly do svahů. Sebesilnější nervy chlapů v tomto okamžiku selhaly. Co se nyní dělo, se nedalo srovnat s žádnou dosud prožitou velkou vodou,“ popsal Gnendiger.

Byla to putující hora z tisíců trámů, kmenů, dříví, stavení. Dosahovala výšky dvouposchoďového domu.
V živlu se odehrávala velká dramata. „Brusič Bruno Schikentanz nestačil před vodní vlnou utéci, byl jí mrštěn na patník, kterého se křečovitě držel a zdálo se, že se zachránil, ale jen do chvíle, než ho voda podemlela a dvacetiletý muž zmizel ve vlnách. Větší štěstí měl třeba brusič Artur Neumann. Ten se zachytil schodiště a pod troskami domu přežil zcela zdráv,“ přiblížil některé případy Gnendiger.

Škody a oběti

Rozsah škod byl neuvěřitelný. 95 rodin se ocitlo bez přístřeší. Zmizelo 29 obytných domů a 11 brusíren, 62 domů a továren bylo vážně poškozeno. Počet obětí se zastavil na čísle 62, když devět lidí zůstalo nezvěstných.

Pohřeb obětí se konal 23. září. Další den v neděli se v Desné konaly smuteční mše. Desnou navštívily tisíce lidí, jen na trati Liberce na Kořenov bylo v ten den prodáno šest tisíc jízdenek.

Vyšetřování tragédie se táhla dlouhá léta, hlavními obžalovanými byli členové vedení vodního družstva. Patnáct let se vyšetřování táhlo, aby v roce 1932 skončilo zproštěním žaloby. Poškození nedostali nikdy žádné odškodné, pouze výtěžky z veřejných sbírek.

Výročí katastrofy na Bílé Desné si zdejší obyvatelé každoročně připomínají. Letos tomu bude v sobotu 17. září ve 14 hodin v areálu Protržené přehrady.

O katastrofě bude v Riedlově vile diskutovat i Ladislav Žák, v jehož knížce i povídání se zájemci dozví o katastrofě dalece více, včetně dobových svědectví.