Původně mířila k dráze lékařky. Povolání, kde je kromě umění léčit důležité i umění naslouchat. Ne všechno v životě je ale tak, jak si představujeme. Přesto Ivana Bernáthová umění naslouchat vložila do profese, které se začala věnovat bezprostředně po studiu Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Novinařině.

Kde a kdy jste s novinařinou začínala?
Hned po škole jsem nastoupila do tehdejšího Československého rozhlasu v Praze. Tehdy bylo trendem zaměstnávat v redakcích lidi z nejrůznějších oborů, protože se tam mimo jiné připravovaly i různé vědecko-technické magazíny.

Jenže jsem jako každý správný elév začínala na směně a připravovat začátkem osmdesátých let domácí zpravodajství, to byly litanie o zasedání z ÚV KSČ. A to nebylo nic pro mě. Ani zahraniční zpravodajství, k němuž jsem tíhla, nebylo možné, protože bych referovala o událostech například kolem polské Solidarity jinak, než byla pravda, a tak jsem po roce odešla a věnovala se oboru, který jsem vystudovala. Mezitím přišly děti a s manželem jsme se z Prahy přestěhovali na chalupu ve Vítkově u Chrastavy. Ještě chvíli jsem pracovala v oboru, rozjížděla laboratoř, a když všechno fungovalo, včetně akreditace, pocítila jsem to, co známe dobře všichni v novinářské profesi – pocit náhlé prázdnoty. Skončila jsem v dobře placeném zaměstnání a přešla do začínající kabelové televize.

Byly to začátky televize KELI, ale i dosud neznámých kauz a návštěv řady vrcholných politiků. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to úžasné, ačkoliv jsme ze začátku vysílali pouze pro dvě liberecká sídliště. Přesto tam doslova proudili politici – Klaus, Gross, spousta slavných zpěváků, herců. Začínali jsme v hrozných podmínkách, v suterénu, přesto jsme do toho sklepa dostali takovou spoustu osobností. Jen jsem před každou významnou návštěvou musela pod schody schovat takový ten dřevěný nájezd z prken pro kočárky a sem tam vysvětlit, proč nemáme maskérnu, ale jinak to byla úžasná doba, která skončila výměnou majitele televize a vůbec změnou poměrů. Ráda vzpomínám na to, že po Liberci kolovaly i nahrávky politických debat o korupci, klientelismu, protože ne všichni Liberečané měli možnost kabelovou televizi sledovat, ale témata je zajímala. Politici mi pak při setkání vyčítali, tohle jste říkat neměla!

Spousta novinářů se v začátcích touží setkat s významnými osobnostmi a celebritami, postupem času ale poznává, že pravdivější a zajímavější sdělení získává při setkání s obyčejnými, často neznámými lidmi. Je to i vaše zkušenost?
Určitě. Já tvrdím, že jsem radši tady než v Praze, protože region je nevyčerpatelná studnice příběhů. Teď jsem třeba měla zajímavou reportáž o lidech, kterým odebírali DNA kvůli genetické spojitosti s údajným hrádeckým vampýrem. Nejlepší rozhlasové příběhy dělají sami lidé. Třeba při stavbě Jírova betlému v Kryštofově Údolí vznikla naprosto improvizovaně reportáž s místními hasiči, protože ti mají neuvěřitelné historky a komentáře.

Vystudovala jste kromě tří dalších cizích jazyků i řečtinu. Neopustil vás ještě sen o zahraničním zpravodajství?
To je vždycky problém matky, která se stará o děti, prostě to nešlo. Ale přesto jsem si i tady díky řečtině a znalosti Řecka, země, kterou miluji a kam už dvacet let jezdím, určitý sen splnila. Vyhrála jsem totiž konkurz na zvláštního zpravodaje z OH v Řecku. A být u toho, když se takováhle událost děje přímo v kolébce olympijských her, to se stane jen jednou v celé jejich historii a málokomu se to poštěstí.

Splnil se vám nějaký další novinářský sen?
Splnil! Od mládí jsem obdivovala herce Roberta Redforda, strašně jsem prožívala třeba film Takoví jsme byli, a když tenhle herec přijel na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, tak jsem se ním měla možnost setkat a ten vysněný rozhovor natočila. I s mírným překvapením, že ten chlapák z plátna je ve skutečnosti trochu tintítko, pomalu menší než já. Ale úžasná osobnost s obrovským přehledem. Třeba o ekologii. O sobě a herectví se baví nerad. Jiný sen už nemám, protože tenhle se mi splnil.

Co je podle vás na novinařině nejhezčí, a jaká je odvrácená tvář té profese?
Její obrovská různorodost, pestrobarevnost. Ovšem k tomu musíte inklinovat, umět a chtít naslouchat, být zvědavý. Přiznám se, že ani nemusím číst knížky, protože má práce je nekonečná studnice příběhů. Lidé vám rádi vyprávějí, pokud vidí, že o ně máte skutečný zájem. A odvrácená tvář – je to obrovský žrout času. Rozhlasový zpravodaj musí, je-li poctivý, být na místě u každé události. A být tam chvíli před tím, aby nasál atmosféru, aby věděl, na co se ptát, a ještě chvíli poté, když se lidé rozpovídají. Nestačí jen rychle natočit informaci a odjet. Někdy jsou ale události, jako třeba letošní povodně, kdy vás doslova sežere nejen únava, protože jsme byli v terénu i dvacet hodin denně, ale i silné emoce. Beznaděj lidí.

Přijedete unavení, zničení, zujete holiny, ale tím to ještě nekončí, musíte příspěvek nastříhat, zpracovat, připravit do vysílání. Zůstane to ve vás, i když se snažíte lidi spíš utěšit, brát to trochu s odstupem. Přiznám se, že jsem měla chvíle, kdy se mi při pohledu na mikrofon a počítač dělalo fyzicky špatně. Ale na druhou stranu vás to obrovsky nabíjí, když poznáte, že ta práce není zbytečná. Natáčela jsem o pěstounské rodině, které voda vzala dvě auta a neměli čím vozit děti do školy v sousední vesnici. A na základě té reportáže se ozvali posluchači a nabídli jim pomoc. V ten okamžik víte, že má vaše práce smysl, a to vás znovu dokáže posílit.