Stroje, které budily respekt, ale i ty, nad kterými se většina diváků pousmála, byly seřazeny v provizorním depu. Každý závodník prováděl poslední úpravy, aby měl šanci na trati uspět. Spálený benzín voněl všude.
Organizátorům nepřálo počasí. Pár kapek deště se měnilo střídavě v průtrž. To ale divákům nevadilo. Pod deštníkem čekali, až závody odstartuje výstřel z historického děla.
Jako první vyzkoušel trať Pepíček Zvěřina. Jeho čtyřkolka pomalu zdolávala rozmoklou trať. Diváci ho povzbuzovali potleskem. „Tak to je opravdu parádní předjezdec. Je to neuvěřitelné, že dokáže trať projet,“ řekl František Nekola. Pepíčkovi jsou tři roky a trať nakonec s pomocí táty projel celou.
Jediná závodnice ztratila botu
Hned za ním vyrazila na trať jediná závodnice. V terénu se pohybovala jako ryba ve vodě. Na trati jí stroj odmítnul několikrát poslušnost a v polovině ztratila i botu. I bez ní však dorazila do cíle.
Trestné body se rozdávaly podle počtu kol. Trojkolky tři, traktůrky čtyři. „Jsem zvědav, jestli vysvětlí, proč terénní auta ztratí bodů pět,“ šel se zeptat motoristický nadšenec Jiří Loukota. Po chvíli se z amplionů dostalo vysvětlení všem. Terénní auta mají mít rezervu.
Jelo se o body, minuty a věnce. Především se ale na trati sešli lidé, kteří chtěli pobavit sebe a diváky. To se mnohým také dařilo svými pády a drobnými kolizemi.
Počasí na jedné straně divákům nepřálo, ale s přibývající vodou se trať stávala záludnější a obtížnější.
Od bahna nebyli jenom závodníci. V zatáčkách lítala hlína na všechny kolem. „Bláto k terénním závodům patří. To platí i pro nás, diváky,“ dodal Jiří Loukota.