Cesta do naší země jim trvala několik dní, nejprve jely z Dnipra do Lvova vlakem, pak autobusem do Polska a odtud do Prahy. U Kongresového centra je posadili na autobus do Liberce a odtud už to bylo jen pár kilometrů do Jablonce nad Nisou, kam je poslali bydlet do hotelu spolu s dalšími uprchlíky.

„Moc se nám tady líbí, hlavně babička a maminka jsou nadšené ze zdejší přírody a blízkých hor a neustále chodí na výlety. Zrovna včera ušly asi dvacet tisíc kroků a pěkně je bolí nohy,“ popisuje Palina. Nadšená je z reakcí zdejších lidí. „Jsou moc hodní, jak pomáhají, poradí, jsou hrozně příjemní a milí,“ neskrývá překvapení studentka Palina, která ještě před nedávnem navštěvovala univerzitu v Charkově.

Jeden z mnoha příběhů lidí, kterých se sešly desítky v sobotu 19. března v Jablonci nad Nisou v nově otevřeném komunitním centru pro uprchlíky Sokolka. Narychlo ho dali dohromady dobrovolníci z jablonecké TJ Sokol, kulturního prostoru Nazdar a organizátoři Tatrhů. Využili k tomu zázemí v jablonecké sokolovně, kde připravili první sousedské setkání pro uprchlíky, ale i místní. A bylo doslova nacpáno, až to i samotné pořadatele překvapilo.

„Čekali jsme, že přijde hodně lidí, ale ne, že až tolik. Jsme trošku překvapení a doufám, že jim budeme schopni nabídnout, co potřebují, a zprostředkovat, co chtějí. Hodně vybírají z oblečení, které tady nabízíme a ptají se po práci, také na školku a školu a jazykové kurzy. Tak je to pro nás výzva i na příští dny, co připravit, zjistit,“ popsala za organizátory Veronika Iblová. Sokolka totiž bude fungovat každý den a uprchlíci si sem mohou přijít vždy pro radu, něco vybrat nebo si dát kávu a nechat děti pohrát v herně. Zváni jsou samozřejmě i místní.

Ukrajinští uprchlíci a zejména děti si první odpoledne otevření střediska užívali, jak to jen v jejich situaci šlo. „Máme pro ně něco dobrého k jídlu i pití. Všechno navařili a dali lidé zdarma – kávu, pivo z Voltu, místní napekli dobroty, přinesli ovoce,“ vyjmenovala Iblová. Naplnit se podařilo i hernu pro děti, které radostně zkoumaly hračky anebo si užívaly houpadla a lezení po žebřinách. Rodiče mezitím prohlíželi nabízené oblečení a vybírali, zájem byl i o ložní textil nebo ručníky.

„Upekla jsem tři bábovky a zmizely hrozně rychle. Ale to je dobře, jen ať si dají. Když vidím ty rodiny, které musely vzít rychle jen pár věcí a utéct, aby si zachránily život. Je dobré to vidět, poslechnout si jejich příběh. To by měli všichni ti, kteří jim závidí, že mohou jezdit zadarmo autobusem nebo chodit třeba do muzea. Hrozně mě ti kritici a křiklouni štvou, chtěla bych je vidět v takové situaci,“ sdělila své dojmy Jana Hamplová, která na sousedskou slavnost dorazila, aby organizátory i komunitu uprchlíků podpořila.

Dvoudenní sbírka se setkala s ohlasem veřejnosti.
Desítky lidí vyslyšely výzvu nábytkové banky. Pomohly doplnit zásoby

Ukrajinci se mezi sebou většinou neznali, svedlo je dohromady jejich umístění do ubytoven v Jablonci. Například studentka z Donbasu Julia přijela asi před týdnem, kdy utíkala před válkou jen s pár věcmi a svými domácími mazlíčky, pěti potkany. V Česku se seznámila rovněž se studentkou Natálií, protože společně bydlí v ubytovně, kterou jim poskytla společnost Jablotron, u níž našly i práci. Jsou tady samy, jejich rodina zůstala na Ukrajině. „Se svojí sestrou a babičkou nemám vůbec žádné spojení, protože žijí v okupované oblasti, kde není žádné spojení. Nevím, co s nimi je. S přítelem, který je na Ukrajině v obraně, ve spojení jsem,“ popsala Julia. S maminkou a s bratrem si zase Natália dopisuje jen přes internet, protože ani tam, kde jsou, není žádné jiné spojení.

Julia by chtěla zpátky domů, naopak Natália chce zůstat zde. „Žila jsem šest let v Charkově a tam je úplně všechno zbourané, nemám se kam vrátit,“ konstatovala mladá žena.

K hovoru se přidala náhodná kolemjdoucí, shodou okolností univerzitní profesorka z Charkova, jejímiž studentkami obě dívky jsou. „Není tam nic, nejsou tam studenti, není se kam vrátit. Byli tam studenti z Číny, Ázerbájdžánu, Turkmenistánu a mnoha dalších zemí, teď tam není nikdo a nic. Všechno je zničené a nikdo neví, jak dlouho potrvá, než se vše obnoví, kdo to zaplatí,“ smutně dodala paní Irina.