Hromady pneumatik, kusy nábytku, plastové zbytky z televizí, vysavačů. Mezi skládkou a domem páchnou bahnité louže. V hromadách cosi šramotí.

V některých oknech visí cáry závěsů, ubrusů, přes jeden rám leží přehozený smotaný koberec. Dostat se dovnitř není tak složité. Chybí totiž vchodové dveře. I s futry. Ten samý obrázek je i uvnitř. Takhle nějak si představuji život lidstva po jaderné katastrofě.

Nejen nábytek, ale i rozkládající se peřiny, hromady suti, vytrhané vodovodní trubky, dráty ze zdí. Do částí domu se nedá dostat přes barikády z pohovek a křesel. Všude rozbité sklo, obklady, hromady neidentifikovatelného odpadu. Nejsou tu jediné dveře ani zárubně. Zcela evidentně byly masivní, ze dřeva.

Zranit se není žádný problém

V dalších místnostech je stav ještě horší. Zcela chybí stropy. Trámy jsou vyřezané zjevně motorovou pilou, prkna zlámaná a vytrhaná. Dřevo ostatně chybí i na půdě, dokonce i ve vazbě střechy. Vedle se válí gigantická hromada starého šatstva.

Vše je volně přístupné, stačí obejít objekt zvaný Kartouzy. Raději nedomyslet, co by se mohlo stát dětem, které by sem zabloudily. Dolní Kartouzy jsou nejen mezi místními známy jako dům hrůzy. V uplynulých letech byl obýván většinou nepřizpůsobivými občany, obzvláště romské národnosti.

Za dalším vchodem vidíme muže, jenž něco kutí v sedu. Do misky nabírá vodu z přepadu a pak jí nalévá do lahví. Jirka bydlí v domě už deset let, má tady trvalé bydliště. Právě čerpá vodu, bude vařit večeři.

„Je to tady hrozný, ale kam máme jít? Mám jen malý důchod a pořádný nájem nezaplatím,“ říká, zatímco šátrá po berlích. Když se postaví, vidím, že mu chybí noha.

Podstatná je pro ně střecha nad hlavou

Představuje nás kamarádovi, který se vyklání z okna v přízemí. Ruda tvrdí, že objekt hlídá. „Vedle to je strašný, ale tady to ještě jde. Hlavně, že máme střechu nad hlavou. Hlídáme to tady,“ tvrdí Ruda.

Nájem? Neplatí. „Byli za námi před dvěma týdny a že chtějí zaplatit. A já na to: co chceš platit, dyť neteče voda, nejde elektrika, tak co s tím,“ ptá se Ruda. Kolem pobíhají psi a kočky. Přivázaná fenka má k dispozici pod dřevěnou šupou i gauč.

Ruda s Jirkou a jeho družkou jsou jediní, kteří v objektu bydlí, přitom jsou zde desítky bytů. Za noci jim stačí světlo z veřejného osvětlení. „A máme baterku, svíčky, rádio na baterky. Žijeme,“ usmívá se Ruda. Vaří si na kamnech, kde topí dřevem. To berou, kde se dá.

Kam půjdou, až bude dům zcela neobyvatelný? Svůj osud berou s klidem. „Máme tady trvalé bydliště, tak nám musí něco dát,“ rozumí si oba.

Z domu už odnesli, co se dalo vzít


Nájemníci odcházeli v průběhu letošního roku, kdy vodáci zastavili přívod vody. To ostatně objektu hrozilo již na podzim loňského roku. Město ale dluh ve výši osmdesáti tisíc korun uhradilo. „A nazpátek jsme dostali jen třicet. Zbytek asi už neuvidíme,“ povzdechl si Josef Pala, starosta Velkých Hamrů.

Do objektu se ale nájemníci vraceli, aby si rozebrali, co jde. „Furt tady bouchali, řezali, odnášeli futra i prkna. Chtěli rozebírat i u nás ve vchodu, ale vyhnal jsem je a zamkli jsme aspoň náš vchod,“ popisuje Jirka.

Dům je totálně vybydlený. Dům je majitelem zastaven u České spořitelny, ta ho podle starosty míní prodat.

Majitel, pan Mikeska, tvrdí, že se stavem objektu nemůže nic dělat. „Nemůžu to ani zbourat, je to vázáno smlouvou se spořitelnou,“ vysvětluje Mikeska. Na otázku, proč nechal situaci dojít tak daleko, odpovídá vyhýbavě. „Mám to s vámi vůbec řešit? Už jsem s tím měl problémů dost,“ sdělil po telefonu.

Jediným řešením je pouze demolice


Vzniklou situaci dává za vinu zvláštní právní situaci. Sám hovoří o demolici, jedním dechem dodává, že na ní nemá peníze. Dál se odmítá bavit.

Město se teď chystá vstoupit do jednání s Českou spořitelnou. „Chtěli bychom dům vykoupit. A pak ho srovnat se zemí, to už není ani k opravě,“ poznamenal Josef Pala, starosta Velkých Hamrů.

Romské rodiny, které zde bydlely, se rozptýlily po Velkých Hamrech i do okolních měst. „Dvě tři rodiny jsou u nás na Mezivodí,“ doplnil starosta.