Už fakt, že stanul na nejvyšším místě světa, na Mt. Everestu, ho spolehlivě řadí mezi nejlepší horolezce současnosti. Jablonecký lékař Vladimír Nosek ale byl na nejvyšších vrcholech všech kontinentů a jako druhý Čech tak dokončil projekt 7 Summits – Sedm vrcholů.

Nepřipadáte si trochu opomíjený? Jste sice druhým Čechem, který kolekci Seven Summits má, ale nikdo to o vás neví?
Ne, já se nikam necpu a netlačím. Prvního Čecha, který byl na všech vrcholech všech světadílů, Míru Cabana, zastupuje mediální agentura.

Co pro vás znamenají hory jako takové?
Mně se hory líbily vždycky. Jednak esteticky, hory jsou úžasné a každý z nás, kdo do nich chodí, také proto hodně fotí.
Líbí se mi pohyb v horách, kde je člověk odkázaný sám na sebe. Jdete, večer se musíte nějak utábořit, uvařit, je s tím spojená ta partička, zažíváte východy slunce, západy slunce, rozmary počasí, lezete, se štěstím slaníte, přežijete, máte obrovskou radost.

Nebo jste měsíc ve vyprahlých horách a najednou uvidíte zelenou barvu rostlin, červené květy a šťavnatost přírody. A najednou si uvědomíte, že to je. Jsou to věci, kolem kterých tady dole běžně chodíme, a ani nám nepřijdou. Ale když je delší dobu nevidíte, najednou si jich začnete vážit. Vrátíte se do normálního běhu života a závodní jídelna je pro vás jako Hilton.

Je to směs všeho, včetně jakéhosi odříkání, překonání, námahy, kterou musíte vynaložit, nejistoty, bloudění. Do toho je i ten sportovní výkon. Nádherné chvíle, kdy sedíte v příjemném bivaku, den se probouzí – to se nedá okoukat nikde v knížkách, to je velmi silný osobní prožitek.

Je to i o takovém jakoby klidu, kterého tam člověk dosáhne. Utřídí si věci, protože v běžném běhu života a práce na to není čas. V lezeckém světě část expedice vlastně proležíte ve stanu, takže máte spoustu času pro sebe.

Nebo jdete po ledovcových pláních a jdete tam celý den, jenom jednou za pět minut se zastavíte, abyste se napil čaje, odpočinul si a prohodil pár slov s kamarádem. Ale jinak pořád jdete ve špalíru, a to jsou ty chvíle, kdy si můžete myslet, na co chcete, a promýšlet věci, na které jinak není čas.

To bylo krásné vyznání horám a i těm kamarádům. Nebylo by to ještě dokonalejší, kdybyste tam měl svou manželku, přítelkyni, prostě ženskou? Nebo do vysokých hor ženy nepatří?
Samozřejmě k nám všem ženy patří. Já rád jezdím s ženami do hor, ale podle mého soudu ženy nepatří do těch úplně extrémních akcí. Jsou samozřejmě výjimky. Já jsem původně chirurg, teď jsem sice gastroenterolog, ale chirurgii pořád dělám, tak vím, že špičkových žen-chirurgů je málo.

Podobné je to i v lezení. Žena má spoustu úžasných vlastností, kterými nás obecně předčí, ale na to, abyste mohla tahat 30 kilový batoh a bivakovat ve stěně na jumarech, potřebujete obrovskou fyzickou sílu, kterou žena fyziologicky danou nemá.

Ženy mívají i problém s periferním krevním oběhem, je jim větší zima. Psychická odolnost může být u žen výrazně větší, ale zase takový ten tah na branku, vymyšlení nějakého nebezpečného směru a výstupu, to také není ženská přirozenost. Ženy to mají obecně složitější.

Vezměte si třeba hygienu, když se pověsíte na týden a někdy i na tři do stěny. Základní potřeby a podobně. Ta žena v sobě musí mnoho potlačit. Ženy, které tímhle projdou a jsou to opravdu tvrdé horolezkyně – potkal jsem některé takové třeba v Himálaji – tak já je obdivuji, že to všechno zvládly, ale trošku ten sexappeal…

Už vám nepřipadají jako ženy…
Z mého pohledu někdy ztrácí. Ale nechci to paušalizovat. Potkal jsem i nádherné mladé holky, které udělaly parádní přelezy, ale spíš to byly skalní lezkyně. To tvrdé velehorské lezení myslím patří tvrdým chlapům. A ač snižujeme riziko zkušeností, znalostí, tvrdostí i rychlostí průstupu, tak nebezpečné to je. Horolezci v těchto extrémech umírají.

Ale jinak s ženami cestuji hrozně rád, s mojí přítelkyní jsme vloni byli v Nepálu, v Dolomitech, kde jsme společně lezli. Prožívám to hrozně intenzivně partnersky, jsem za to moc rád.

KORUNA PLANETY – 7 SUMMITS

Koruna planety (anglicky Seven Summits, doslova Sedm vrcholů) je horolezecký projekt, v rámci kterého jsou registrováni horolezci, kteří vylezou na všech sedm vrcholů všech kontinentů. Často se však ve skutečnosti jedná o vrcholy osmi hor: Nejvyšší horou australské pevniny je totiž Mt. Kosciuszko, ovšem nejvyšší horou šířeji definované Oceánie je Carstensz Pyramid (Puncak Jaya). Řada horolezců proto podniká výstupy na obě tyto hory – do dnešního dne je na rozšířeném seznamu Seven Summits zapsáno 104 lidí, včetně dvou Čechů, Miroslava Cabana a MUDr. Vladimíra Noska.
Oba tedy vystoupili na tyto vrcholy: Kilimandžáro (Afrika, 5 895 m n. m.), Vinson Massif (Antarktida, 4 892 m n. m.), Mt. Kosciuszko (Austrálie, 2 228 m n. m.), Carstenszova pyramida (Oceánie, 4 884 m n. m.), Mt. Everest (Asie, 8 848 m n. m.), Elbrus (Evropa, 5 642 m n. m.), Mt. McKinley (Severní Amerika, 6 194 m n. m.), Aconcagua (Jižní Amerika, 6 962 m n. m.).

Na kterou ze svých expedic nejvíce vzpomínáte?
My horolezci často říkáme, že zážitek nemusí být příjemný, ale hlavně musí být silný. Takže vezmu to, kdy už šlo lidově řečeno o kejhák. Stalo se to na Ťan-Šanu, kdy jsme lezli na vrchol Chan-Tengeri, který má téměř 7 000 metrů.

Ve třech jsme dělali takový prvovýstup a po vylezení skalní stěny jsme zjistili, že nejsme schopni překonat takovou ledovou bariéru, návěj. Po třech dnech lezení. Museli jsme odtamtud utéct. A šlo to jenom východní stěnou, kde přes den jezdila jedna lavina za druhou, jenom v noci jich jezdilo méně.
Takže my jsme z té stěny utíkali v noci, občas někde něco projelo a bylo to hodně dramatické. To byla chvíle, kdy jsme společně ráno stáli dole na ledovci a já jsem si říkal – zahazuji lano, končím s lezením.

Jak dlouho to trvalo, než jste se oklepal?
Bylo to cestou do základního tábora asi. My jsme si tenkrát v základním táboře dali hlt vodky, teplý čaj a jídlo a už jsme plánovali, co dál.

Který z osmi vrcholů „Koruny zeměkoule” byl nejtěžší?
Nejobtížněji dostupný je pořád Everest. Je to jiná kategorie než „nízké“ osmitisícovky. Pokud tam člověk jde v rámci běžné expedice, tak šance, že se dostane na vrchol, je malá. Je to nejtěžší vrchol.

Vy jste si to ještě ztížil tím, že jste šel bez kyslíku…
My jsme si to řekli v expedici už předem. Říká se, že kyslík snižuje tu horu o 1 500 až 1 200 metrů, je to taková berlička. Bereme to jako podpůrný prostředek, který by se v dnešní době z našeho pohledu používat neměl.

Ale nechci to nijak obhajovat ani nikoho snižovat – konkrétně Pavel (Bém – pozn. red.) byl v takové situaci, kdy udělal správně, že si ten kyslík vzal, protože na něj byl vyvíjen takový mediální a jiný tlak, že prostě potřeboval být nahoře. Chtěl pro to udělat všechno a věděl, že šance se nebude opakovat. To jsou rozhodnutí na místě, která by neměli nekvalifikovaní lidé soudit. Everest není zadarmo ani normální cestou, ani s kyslíkem.

Na žádnou další osmitisícovku se nechystáte?
Nevylučuji to. Vždycky mě lákal Karakoram, některé z těch nižších osmitisícovek, jako jsou Gašerbrumy a Broad Peak a podobně, ale je tam v posledních letech tolik lidí a tolik lezců a turistů, že se musím přiznat, že mě to nějak přestalo lákat.

Jana Patková