Z chumelenice a mrazu vcházím do místnosti, která hřeje nejen díky topení, ale také zahřejí obrazy malované s láskou a péčí dětí. „Pojď si s námi hrát, budeš se mnou v družstvu,“ tahá mě za ruku dívenka na invalidním vozíku. Ani si nestačím vyzout boty na návštěvě v Evropském výtvarném centru Sněženka na Smržovce a už jsem v místnosti plné radosti a zápalu do hry.

Hra Člověče nezlob se je již v plném proudu a patnáct dětí z Jedličkova ústavu, které ve Sněžence tráví prázdniny, si ji užívají jak se patří. Slova lítosti či smutku při pohledu na handicapované děti, které jsou mnohdy připoutané na invalidní vozík, sem nepatří. Hru si dokáží vychutnat mnohem víc než zdravé děti. „Hurá,“ křičí družstvo, jakoby tvořilo pěvecký sbor, když padne šestka.

Kdo vyhrál hru není důležité, jelikož kde jinde, než tady, platí, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Po hře plné radostných výkřiků, objímání a veselí se přesouvám do výtvarných a keramických dílen v prostorách Sněženky.

Protože mně usměvavá vedoucí pobytových služeb Jedličkova ústavu v Liberci prozrazuje, že jsou pravidelnými návštěvníky Sněženky, ptám se dětí, co se jim na prázdninách ve Smržovce nejvíce líbí. „Je to tu oddělené od města a najdeme tu klid. Ve Sněžence se vždy odreaguji,“ řekla mi sedmnáctiletá Marta, která při svém povídání dotahuje štětcem tvář svého obrazu. Tají se mi až dech, jak je obraz dokonalý.

Další nadaní „výtvarníci“ mi prozrazují, že jim každodenní radost přináší sníh. „Venku sáňkujeme a stavíme ze sněhu,“ pokřikuje na mě kluk s rozčepýřenými vlasy a v červené zástěře.

Na návštěvu za dětmi z Jedličkova ústavu jsem nepřijela sama. Poznat činnost, kterou se ve výtvarném centru zabývají, přijel také radní krajského úřadu Pavel Petráček.

Spoluzakladatel výtvarného centra Jiří Hladík hovoří krátce o založení Sněženky společně s Lubomírem Vejražkou. V jeho slovech zazní lítost nad nedostatečným financováním. „Za jeden rok se zde vystřídá přibližně tisíc dětí s tím, že najednou může budova pojmout čtyřiadvacet,“ prozrazuje mně a zároveň i radnímu.

Čas se naplnil, musím opět do sněhové vánice a do rušného života maloměsta. Ani se mi od dětí nechce. Rozloučím se s nimi s myšlenkou, že se do Sněženky musím znova vydat.