Už na policejní stanici ve Frýdlantu jsme vyslechli varování, že se nechystáme do ničeho hezkého. „Už jsem za život něco viděl, ale v Heřmanicích se člověk neubrání slzám,“ popsal situaci vedoucí frýdlantských policistů Josef Košek. „Buďte opatrní, lidé už mají dost těch, co si přijedou tu zkázu jen vyfotit,“ varoval nás.

Náležitě poučeni jsme tedy vyrazili směr Heřmanice. Cesta byla poklidná – horor začal, jakmile jsme vystoupili u polozbořeného mostu a pěšky se vydali mezi trosky. Jako kdyby se vesnice vylidnila. Řeka je plná haraburdí, trosek a utržených větví. Před domy se válí hromady rozbitého nábytku, suti a naplaveného dřeva.

Z některých stavení zbyla sotva polovina, voda doslova urvala jednu z jejich zdí a nabídla tak přímý průhled do obýváků. Na rozbahněných zahrádkách se několik lidí snaží uklízet zaschlé bahno, po rozpraskané ulici prochází dvojice policistů a patroluje.

„Hlídáme veřejný pořádek,“ řekl policista, který se zřejmě příliš nevyspal. „Žádné výtržnosti tu nemáme, ale v noci je nebezpečí větší.“ Starosta obce si zřídil provizorní hlavní stan u kynologické stanice a snaží se uspokojit zájem médií.

Obraz naprostého zmaru dokresluje i rodina, která se s košťaty a lopatami chystá odstraňovat následky povodně ve svém domě. „Je to hrůza,“ konstatuje jedna z dam. „Ale chlapi pomáhají a jsou tu i hasiči,“ dodává s nadějí v hlase.

„Dobře se vám fotí cizí neštěstí?“ ptá se kolemjdoucí žena. „Co takhle přiložit ruku k dílu?“ Starousedlík, který vše sleduje zpoza hromady suti, odpověděl na otázku „Jak to jde?“ prostým pokrčením ramen. „Takovou vodu, co jsme tu měli teď, nepamatuji. A televize nás, zdá se, zatím poněkud přehlédla. Vytopená ale není jen Chrastava,“ povzdechl si.