„Když jsem nastoupil trest a dozvěděl se, že se zde opravují a vyrábějí housle, tak mi to přišlo zajímavé. Hudební nástroje mám rád, můj táta housle sbíral, tak jsem se přihlásil, že bych to chtěl zkusit,“ říká muž, který se v rámci svého trestu repasování nebo výrobě houslí věnuje prakticky každý den už déle než rok. Nějaké zkušenosti s hudebními nástroji už měl z minulosti. „Opravoval jsem si rozšlápnutou kytaru,“ zmiňuje.

V procesu výroby houslí ho baví všechny kroky. „Fakt je, že jsem na začátku nevěřil tomu, že bych se to mohl naučit natolik, že budu umět postavit celé housle. I když třeba vyřezávat krček je docela těžké. Celý život svářím, a tohle je něco jiného,“ tvrdí odsouzený, který nevylučuje, že až skončí jeho nedobrovolný pobyt v odolovské věznici, zkusí se touto profesí zabývat i na svobodě. „Přemýšlím o tom, protože mě to opravdu hodně baví. A rozbitých houslí bude pořád hodně,“ líčí a opatrně vyskládá housle na lavici.

Kvůli konfliktu na východě Evropy vzrostl zájem o vstup do aktivní zálohy.
Lidi v kraji ženou do aktivních záloh obavy z války. Hlásí se na výcvik

Tam si je bral do rukou a ladil je někdejší koncertní mistr Pavel Staněk, který byl dlouhá léta členem orchestru Virtuosi di Praga. Nadaný violista procestoval kus světa. „… až skončil ve vězení“, říká s úsměvem, že i kvůli rodině se nakonec rozhodl stát se dozorcem ve věznici. Nyní vězňům ukazuje, jak se dá rozeznít jimi vyrobený nástroj a vede je také k lásce k hudbě.

Myšlenka pustit se ve vězeňské dílně do hudebních nástrojů se zrodila v hlavě Zdeňka Hetflejše, který ve věznici působí přes čtvrt století jako pedagog volného času. „Začali jsme stavbou xylofonu a asi před 17 lety jsme zkusili opravovat housle. Nyní už umíme postavit nástroj, který v pohodě obstojí v umělecké škole jako výukový. Naše nástroje dokonce hrály v katedrále sv. Víta jako zapůjčený kvartet pro Filharmonii Hradec Králové,“ prozrazuje a odhaduje, že za ty roky odolovskou dílnu opustilo kolem dvou stovek houslí, viol a violoncell.

Ve věznici Odolov si provinilci odpykávají lehčí tresty, takže čas na výuku houslařiny mají krátký. „Fluktuace“ pracovníků ale není překážkou. „Aspoň se furt něco děje, začínáme s každým novým pracovníkem znovu. Je to jak s těmi houslemi – každý nástroj je jiný, každý je rozbitý jinak,“ podotýká Hetflejš, který si ale nedělá iluze, že by odsouzené užitečnou činností dokázal nějak razantně převychovat. „Alespoň ale zjistí, že může něco fungovat jinak, že je nějaká jiná cesta,“ dodává muž, který v minulosti sloužil jako voják u raket. „Mě armáda naučila, že nic není nemožné,“ říká s úsměvem, že tato zkušenost se mu v jeho práci hodí.

Kniha Cesta do blikajícího pekla.
Pobyt v hernách s blikajícími automaty se podobá peklu, říká bývalá gamblerka

Z houslařského daru byl nadšen i ředitel ZUŠ Broumov Štěpán Přibyl. „Je až zázrakem, že ve věznici je možné opravovat a dokonce i vyrábět hudební nástroje. A už vůbec je těžko pochopitelné, že na Odolově vznikla houslařská dílna,“ smeká před iniciátory tohoto úspěšného projektu.

Za zajímavé považuje propojení vězeňské houslařské dílny a vytvořených nástrojů s posláním umělecké školy. „Lidé, kteří nedovedli své fungování přizpůsobit morálce a nastaveným společenským pravidlům, osahávají ve věznici jedno z nejstarších a nejušlechtilejších řemesel – houslařství. Mají tak příležitost poznat smysl poctivé trpělivé práce s přidanými nepopsatelnými vnitřními hodnotami umění. Na druhé straně to samé je předmětem hlavní činnosti základních uměleckých škol – učit děti vůli, disciplíně, sebezapření, pokoře a úctě k sobě i ostatním včetně umu dlouhodobě spolupracovat ve skupinách s vidinou výsledku v podobě vystoupení, koncertu, či divadelního představení,“ vidí pojítko mezi dvěma odlišnými světy.