Violoncellista Julian Steckel: Tréma funguje na jevišti jako palivo

Když jste vyhrál hudební soutěž ARD, byl jste už profesorem v Rostocku, měl jste zaplněný koncertní kalendář a mohl jste opustit své tehdejší orchestrální místo. Platí tedy stále, že velké světové soutěže startují umělcům kariéru?

Očividně. Ale ne všechno souvisí jen se soutěžemi. Je pravda, že jsem hrál na velkých soutěžích mezi 21. do 25. rokem věku. A vyhrával jsem tehdy jen samé druhé ceny. Byl jsem z toho už unavený a měl jsem toho dost. Podařilo se mi už před soutěžními úspěchy nahrát první CD s Mendelssohnem. Ale jsem nezdolný člověk. A nějak mě to mrzelo: vždycky zůstat kousek pod vrcholem a být takovým tajným tipem, který tolik pozvání na koncerty nezískává. Už předtím jsem dostal práci u Rozhlasových symfoniků v Berlíně, ale doufal jsem, že ještě něco musí přijít. A tak jsem se opět zúčastnil soutěže.

A vaše profesura?

O profesuru jsem se ucházel už měsíce dopředu. Byla to dobrá zkušenost, kterou jsem si nechtěl nechat ujít, dělat profesora vás činí flexibilnějším a dlouhodobě mám zájem o výuku. Jednalo se o dvě soutěžní kola s předehrávkami a dlouhými rozhovory. Byrokratické mlýny pomalu mlely, a když přišlo zavolání, uběhlo už půl roku a můj kalendář byl naplněný. Od té doby jsem stále na cestách a když mám čas a nekoncertuji, věnuji se studentům.

K vašim pedagogům patřily velké hudební osobnosti ve violoncellovém oboru. Co bylo to nejdůležitější, co jste se od svých pedagogů naučil?

To nejdůležitější v mnoha situacích – učení, odmítnutí, porážka, úspěch – je to, že důvěřujete sami sobě. Je to o znovunalezení instinktů. Musíte být přesvědčeni o tom, co děláte, a pak být přesvědčivý. Jako hudebník se nikdy nepřestáváte učit.

Proč jste se vůbec ucházel o místo v orchestru, když jste od počátku tíhl k sólové dráze?

Z několika důvodů. Pokud se zaměříte na určitý cíl a uvědomíte si, že k němu nemůžete dojít přímo, musíte přijít s něčím jiným. A tak jsem polkl svou sólistickou pýchu a řekl jsem si: Proč ne? Rozhlasový orchestr Berlín je skvělý orchestr, jeden rok jsem tam působil jako sólista a byl jsem také sólovým violoncellistou ve Spolkovém mládežnickém orchestru. Hrát v orchestru a sedět před velkými dirigenty mě vždy bavilo. Upřímně nezastírám, že mě přitahoval i jistý výdělek. Mohl jsem zaplatit nájem, ale o mnoho víc mi nezbylo. Dlouho jsem nad tím váhal, ale dnes mohu upřímně říci, že orchestrální post poškozuje sólovou dráhu.

Jizerky čeká velký úklid po letní sezoně. O víkendu je uklidí dobrovolníci

Trpí tím „tržní“ hodnota umělce?

Dostal jsem se do škatulky. Měl jsem práci jen týden a už mi volali z jiných špičkových orchestrů, zda jim nechci pomoci. Jako sólistu už mě ale nepozvali.

Proč se nyní nesoustředíte jen na sólovou dráhu a věnujete se také výuce?

O profesuru jsem se ucházel ještě před soutěží. A je to skvělá zábava. Také se naučíte hodně pro sebe, to je skvělá věc na výuce. Kariéra a výuka se naštěstí vzájemně nevylučují. Když se podívám na své učitele: Pergamenschikow, Schiff, Rivinius a stejně tak Rostropovich – všichni učili a hráli hodně. Sice se mi nepodaří jít na vysokou školu každé pondělí v devět, ale na tom tak moc nezáleží. Na studenty si vždy najdu čas a je důležité, co předáváte…

Při nehodě na skútru jste si vážně poranil ruku. Jak to poznamenalo vaši kariéru?

To byla skutečně „idiotská“ akce, musím říct. Nebyl jsem připraven na to, na jakého ďábla si sedám. Očekával jsem unavené kolo, přidal jsem plyn a skútr mě vystřelil vpřed. Přistál jsem přímo na stěně protějšího domu. Naštěstí jsem měl na sobě helmu. Bylo s námi pár přátel, všichni se jednou zasmáli. Byl to jen malý kloub na ruce, takzvaná člunková kost. Brzy jsem ji měl modrou a zelenou, vypadalo to hrozně a bylo to extrémně bolestivé. Musel jsem na operaci a pak přišla na tři měsíce sádra. Tak člověk přichází ke zkušenostem…

Napadlo vás tehdy, že se už k hudbě nebudete moci vrátit? Přemýšlel jste o alternativě?

Samozřejmě. Člunková kost je snad nejpomaleji se uzdravující kost v celém těle a často se nezahojí nebo tak pomalu, že se funkce úplně neobnoví. Ve skutečnosti jsem se nerozhodl, co bych dělal místo hraní na violoncello. Přemýšlel jsem o tom, co mě bavilo ve škole: jazyky, historie, psaní…

Dominik Hašek a Vladimír Martinec se sešli v Jablonci. Vyrazili si svou minci

Ale zůstal jste nezdolný…

Ano, to jsem stále, ale myslím, že trochu jiným způsobem. Jsem asi neovladatelný. Mám pověst milovníka dovolené se svými kolegy. Nikdy se nebojím přestávek. Dvakrát za rok si udělám totální pauzu, i bez violoncella. Musíte prostě dobře naplánovat, co můžete udělat, kdy, kolik energie potřebujete pro něco. Za ta léta jsem se naučil rozkládat a šetřit síly. Po jedné sezóně si uvědomíte, jak moc to šlo na krev. Člověk by měl poslouchat své tělo. Nedávno jsem byl na dovolené ve Vietnamu a pak v Kuala Lumpur, kde jsem navštívil přítele. Tam jsem dostal požadavek na záskok. Deset dní jsem neviděl violoncello a měl zahrát koncert Šostakoviče. Potřeboval jsem mnohem více času na přípravu. Ale přijal jsem to a málokdy jsem se cítil tak dobře. Byla to dobrá zkušenost odvážit se týden nehrát. Povzbudila mě k tomu, abych plánoval a pracoval stejným způsobem: dělat to, co děláte, intenzivně.

Bojujete s trémou?

Tréma je a není to nic špatného. Posiluje vás k vyššímu výkonu, na jevišti funguje jak palivo. Z tlaku vzejde vždy něco výjimečného, mám to moc rád. Zajímavé je, že při nahrávání ve studiu bez ozvěny publika jsem ještě nervóznější…

Jaká je první věta, kterou předáváte svým studentům?

Nejprve si poslechnu příběh, který si každý student přinese s sebou. Co dosud hrál, jaké jsou jeho zkušenosti, jaké jsou jeho cíle – nejen s nástrojem. To udělám na začátku, může to pomoci vybudovat důvěru, která bude trvat mnoho let. Rád zůstávám v kontaktu se svými studenty. Zkušenost s učením samozřejmě zvyšuje rychlost, s jakou dokážu rozpoznat, co každý jednotlivý student potřebuje. Je vzrušující vidět, kolik jedinečnosti každý přináší. Jeden by mohl mít technické přednosti, druhý osobní výhodu. Nejsem ten, kdo v prváku tlačí všechny přes stejnou mřížku. Ale musíte přiznat, že tlak na studenty je dnes obrovský, už i během přijímací zkoušky. Boj o vzácná místa je tvrdý. V současné době mám pět studentů.

Autor: Lucie Johanovská