Už v roce 1994 se začaly z rádií ozývat jejich první songy a skupina svou popularitou už dávno přesáhla hranice okresu. Elán jim vydržel, a tak nadále si mohou fanoušci užívat jejich vystoupení na různých festivalech a vlastních koncertech. „Můžeme se chlubit přízní desetiletých junáků i sedmdesátiletých dam. To je odměna nevídaná,“ říká k úspěchům zakladatel kapely Luboš Beránek.

Na webových stránkách skupiny máte uvedeno, že letos oslavíte 25 let své existence. Ale rok vzniku skupiny je 1992. Jak to tedy je?
Je to prosté. Nás pět se tehdy sešlo na podzim roku 1992, a začali jsme zkoušet. První vystoupení ale bylo v lednu 1993 a my jsme si navykli datování od tohoto důležitého, pro nás zlomového, okamžiku.

Na scéně působíte čtvrt století. Čekal jste, že vydržíte tak dlouho?
Očekávání, samozřejmě, nebyla žádná. V okamžiku vzniku něčeho nového člověk neřeší, jak dlouho mu to vydrží a co bude. Prostě se jede. Bavilo nás to, a vypadalo to, že nejen nás. A čas tedy běžel, ale my ho nevnímali, jelikož jsme žili hudbou, žili jsme námi, ale každý z nás se po té naší legraci měl kam vracet. A v rodině a v práci se ty ubíhající dny nenápadně kumulovaly v náš hlavní koníček, Život s velkým Ž. A kromě toho, vydržel jsem jen já. Zakládající a další členové si ponechali to hobby od Ž, což je ta největší paráááda. 

Jak dlouho hrajete v aktuálním složení? Pokud se nepletu, v tuto chvíli čítá skupina sedm členů.
Obohaceni o staronového kytaristu a zpěváka Martina Mráze, který nejen nahradil Ondru Prchala, hrajeme dva roky, obecně ale sestava nás sedmi funguje od roku 2012.

Řekne se „skupina Těla“. Jak byste popsal vaši hudbu?
Děsivá otázka! Popisovatel jsem já mizerný. Ale dobře, zkusím to. Mám rád češtinu a snažím se, aby to bylo v textech znát. Mám rád melodii a snažím se, aby to dobře znělo. A jakožto výhradní autor a snahař si dovolím říct, že hrajeme něco jako neprvoplánový pop-rock. Asi teda… snad… možná…

Máte stále elán a energii vystupovat i po tak dlouhé době?
Máme. Kdybychom neměli, tak to neděláme. A drží nás právě ten úžasný pocit spiklenectví, který probíhá u sedmi v podstatě cizích lidí v jednom okamžiku na jednom místě, a to díky několika snad šikovně poskládaným tónům a slovům. Na pódiu jsme prostě bratři. Soucítíme, věříme si. Mimo pódium už tolik ne. To už ale ani není třeba, to by snad i bylo divný. 

Celý rozhovor včetně toho, kde bude skupina Těla vystupovat přes léto, naleznete v Týdeníku Jablonecko, který vychází už zítra, v úterý 10. července.