Tentokrát ale usměvavého řidiče čeká klidnější směna. Venkovní teplota je pod nulou a sněží jen mírně. Martin Honzejk vyráží na svou pravidelnou cestu, kterou důkladně zná. „Na trase se jezdí tam, kde je zrovna potřeba. To nejde narýsovat. Zkoušeli to v 80. letech minulého století. Tehdy existoval harmonogram, který říkal kdo, kterou cestou a v kolik hodin bude jezdit, ale to nikdy nemohlo fungovat,“ vypráví Honzejk.

SERVIS PRO LINKOVÉ AUTOBUSY

Nejprve jede připravit silnici pro linkové autobusy. „Tady jsou věčně problémy. Jedenáct spojů, to se nedá za ten den usypat. Dohromady to znamená projet 80 kilometrů a člověk nemůže být všude najednou,“ vysvětluje řidič, který za svou směnu ujede průměrně 180 kilometrů.

Délku trasy mu ale mnohdy komplikuje počasí. „Když mrzne a silnice se jede jenom posypat, tak se ve tři vyjíždí a v sedm je projeto. Ale když je to jako včera, že fouká a sněží, tak to za šichtu kolikrát ani nestihnu, protože se člověk pořád vrací na ty autobusy,“ popisuje Honzejk.

Nejhorší situace bývá při silnějším sněžení v Harrachově. To potvrzuje i dispečer Josef Chudomil, který má zrovna směnu. „Největší problémy na našich trasách bývají v Kořenově a Harrachově. Tam to vždycky začíná. Jakmile moc sněží, tak by sypač musel projet opravdu každou půlhodinu až hodinu, a to technicky nejde,“ říká Chudomil. Podle něj jsou ale místní na zhoršené podmínky zvyklí.

POMÁHAJÍ ŘIDIČŮM V NESNÁZÍCH

Problémy nastávají především u těch, kteří jezdí do Jizerek například za lyžováním a nejsou na prostředí zvyklí. „Kolikrát stojím ve frontě, protože tam nějaký rekreant tahá řetězy. To vám pak nezbude než mu pomoct,“ nastiňuje Honzejk. Právě takovou situaci před sebou zrovna vidí řidič v Karlově, kde auto cizinců zapadlo do závěje u silnice. Aby urychlil provoz, zastavuje vůz a pomáhá rodině.

Výpomoc je ale pro řidiče sypačů na vlastní riziko. „Zapadlá auta jsme tahali 29 let, ale od loňska je zákaz, protože někde byl případ, že při tom tahání se na autě něco utrhlo a rozbilo to sklo. A to jde všechno za tím člověkem, který to udělal,“ vzpomíná řidič. „Skutečnost je ale taková, že to zapadlé auto překáží. Na mě někde čeká autobus a musel bych to pracně objíždět, takže když to jde, tak se mu stejně pomůže, ale je to prostě risk,“ doplňuje řidič mnohatunového stroje.

Zatímco doposud jezdil Honzejk na poměrně širokých silnicích, obtížnější situace nastává ve chvíli, kdy se musí vydat do strmých jednosměrek. „V některých místech mám trochu respekt, protože se tam může stát cokoli. V jednosměrkách musíme jezdit i v protisměru, protože je zkrátka potřeba udělat obě strany,“ vysvětluje. Na úzké cestě ale tentokrát vše probíhá hladce.

V BŘEČCE SE NEDÁ POŘÁDNĚ JEZDIT

Když se projížďka začne blížit ke svému konci, venku se otepluje a začíná jemně mrholit, což sypači komplikuje jízdu. „Problém je, když přijde obleva a všechno se to propadne. Nedá se v tom jezdit a musí se pomalu,“ říká Honzejk. V jeho prospěch ale hraje fakt, že v tuto chvíli už je jeho náklad, který na jednu směnu čítá sedm tun inertní drti a písku, značně lehčí.

Martin Honzejk na své zimní trase pečuje o silnice v Lučanech, Maxově, Josefově Dole, Hraběticích, Bedřichově i Hraničné. V létě ho pak společně s dalšími silničáři čeká údržba v podobě spravování děr nebo oprav propustků u silnice.